Mr. Ghost//Záležitost s duchem (CZ)

18. Záchrana

Vracel jsem se z pánských záchodků a pak jsem se zarazil. Nevěděl jsem totiž, jestli se chci vracet. 

Vrátit se k Melanie. Moje Melanie. Vypadá přesně jako ona. Dokonce má i stejné způsoby. Vždy byla sebevědomá a věděla, co chce. Ale, proč mi to teď není po chuti. Proč mě to obtěžuje? Zavrtěl jsem hlavou. Nesmysl. Pořád jsem ještě zmatený z té proměny a z toho všeho kolem mě. To se urovná. Je krásná, její vlasy jsou krásné a oči taky. Je krásná. Neměl jsem potuchy, proč jsem měl tendenci, si to neustále opakovat v hlavě dokola.

 Ale pořád jsem byl divně nerozhodný a divně zklamaný. Půlku toho, co mi tu dnes napovídala, jsem nevnímal. Pořád jsem přemýšlel nad tím, kam se poděla Chelsea. Myslela jsem, že tu se mnou zůstane a bude se se mnou radovat. Ale ona zmizela hned, jak jsem se dal do řeči s Melanie. Před chvíli jsem ji ale zahlédl, jak tancuje s nějakým chlapcem. Znovu jsem pocítil to nepříjemné bodnutí žárlivosti a popadla mě velká chuť tam na toho kluka vlítnout a odtrhnout ho od ní. Zarazil jsem se v polovině pohybu. Proč bych to proboha dělal? Má stejné právo si tančit, s kým chce, jako já. Bohužel mi to nedalo a pozoroval jsem je. Byl to blonďatý kluk s opálenou kůží. Ale nehodil se mi k ní. Koukal jsem, jak se od něj odtáhla, pak se někam ztratila. Ten kluk se vrátil k baru. To už jsem se nedokázal zastavit. Mířil jsem přímo k němu. Posadil jsem se na židličku vedle něj. Otočil na mě hlavu. Oči měl zastřené alkoholem. Všimnul jsem si, že největší zábavou pro mladé lidi tady, je se opít do němoty. A o hudbě, která se linula celým domem, ani nemluva. Měl dojem, že mu za chvíli pukne hlava.

„Hej chlape, tebe jsem tu nikdy neviděl!" obdařil mě herdou do zad. Co to mají za divný zvyk mlátit se při každé příležitosti. Pozvednul jsem obočí.

„Já jsem přijel na návštěvu za kamarádkou Chelsea. S tou, se kterou jsi tančil." řekl jsem neutrálně. Měl jsem ale co dělat, aby se mi nevloudil hořký tón.

„No to ti řeknu, všimnul jsem si jí na škole, ale až teď můžu docenit, jaká je to kost," pronesl hlasitě, s lascivním podtónem a vůbec se mi to nelíbilo. Neovládl jsem se a zamračil se. Neřekl jsem nic a čekal na to, co mi poví dál.

„Noc ještě nekončí, ještě se stane něco zajímavého," spiklenecky na mě mrknul a pak se otočil k barmanovi. Zvednul jsem se k odchodu. Měl bych najít Chelsea. A co? Říct jí, že se mi ten kluk ani za nic nezdá, že by s ním měla přestat tancovat? Už tak to zní dost potrhle. Hned jsem to zavrhnul. Nevměšuj se do jejích záležitostí. V tom mě napadlo, že je to možná ten, o kterém mi říkala. Toho, kterého miluje. Zastavil jsem se a znovu se na něj otočil. To snad ne. Pozoroval jsem ho. Opět. Najednou se rychle zvednul. Na svou opilost celkem dobře a zamířil k zadnímu východu. Nějak jsem tušil, že bych ho měl následovat. Něco je špatně. Ale v tom mi cestu zahradila Melanie.

„Kam pak ses ztratil," zacukrovala sladce. Shlédnul jsem na ní ze své výšky. Pokusil jsem se o úsměv.

„Promiň mi teď, ale něco musím zkontrolovat." pronesl jsem tiše, stisknul jsem jí ruku a obešel ji. Možná jsem to neměl dělat, protože i přesto, že jsem ji už neviděl do obličeje, cítil jsem jsem její vztek. Ale to už jsem pospíchal na zadní verandu. Tam jsem se zarazil a rozhlížel se kolem sebe. Nikde jsem ho neviděl, ani ji ne. Znovu mě napadlo, že není něco v pořádku, měl bych najít Chelsea a to hodně rychle. Přece jsme spolu nějak spojení, nemohlo to spojení z dřívějška, kdy jsem byl ještě jen duch přetrvat? Mohl bych to cítit. Zaměřil jsem se na její obraz ve své mysli, na její usměvavou tvář. Pak jsem ucítil píchnutí paniky. Ale ne mojí, ale její. Pak se zmocnila i mě, protože jsem netušil kde je. Vydal jsem se dál od domu do těch rozlehlých zahrad. Očima jsem pročesával okolí. Pak mi pohled padl na altánek, zastrčený v zadní části a schovaný ve stínu. Táhlo mě to k němu. Na nic jsem nečekal a rozběhl se přímo k němu. U schůdků jsem zpomalil a poslouchal. Slyšel jsem nějaké tiché vrčivé mumlání.