Mr. Ghost//Záležitost s duchem (CZ)

27. Přitažlivost

Ach, ano. Byl jsem za Lizzie, abych se s ní domluvil na zítřek. To mi teď na moment pomohlo udržet si jasnou mysl.

Zítra jdeme všichni podle plánu do školy, nikdo se ani slůvkem nezmíní o jejich narozeninách. Budeme doufat, že jí to nedojde, nebo jí to nějaký tupec neprozradí. Liz zarezervovala jen pro tu příležitost od odpoledne do noci velký Luna park. Já mám ten krásný úkol tam dovést Chelsea, kde všichni už budou čekat. Ještě jsem si promluvil s Ellen a vše jí vysvětlil. Byla nadšená. Já už jsem se nemohl dočkat. Myslím, že z toho bude Chelsea velmi překvapená.

„Jestli mě budeš česat ještě hodně dlouho, nezbydou mi žádné vlasy," zamumlala, což mě vytrhlo z myšlenek. Přestal jsem.
Otočila se na mě. „Děje se něco?" Divná otázka. Se mnou se toho děje tolik, že ani nevím, kde bych měl začít.

„Co máš na mysli?" uhnul jsem očima a trochu se od ní odtáhnul. Obrátila se ke mně čelem.

„Já nevím, dneska jsi na mě tak nějak hodný. Jestli to děláš kvůli tomu, co se stalo, tak to ne..." Zvedl jsem ruku, abych ji umlčel.

„Nedělám to z pocitu viny, jestli tě to trápí," ubezpečil jsem ji.

„To jsem ráda. Každopádně. Dnešek se mi moc líbil. Kdo by to byl řekl, že se tak nasměju u binga," věnovala mi omamný úsměv.

„Málem ses zadusila," připomněl jsem jí. Šťouchla do mě prstem, zvedla se a odnesla hřeben do koupelny. Když se vrátila, měla vlasy spletené do dlouhého copu. Stále jí to neubíralo na přitažlivosti. Opřel jsem se o čelo postele a pokusil se uvolnit, přitom jsem ji pozoroval. Poslední dobou jsem nedělal nic jiného. Nic jiného mi totiž nepřinášelo tolik potěšení. Ona si toho byla plně vědoma.

„Míníš tu zase zůstat celou noc?" zeptala se rozechvěle. Vím, jaký mám na ní vliv, tak proč mučím ji a zároveň i sám sebe?

„Bezpochyby," řekl jsem jednoduše a snažil se tvářit neutrálně. Sám jsem se divil vyrovnanosti ve svém hlase. Střelila po mě tázavým pohledem, ale otázku spolkla. Vím, jak by zněla. Proč?

„Tak to jsem ti nemusela ani přidělovat pokoj, když ses usídlil v mé posteli," promluvila po chvíli, to už seděla na matraci a opírala se o protější pelest. Hodila si nohy nahoru, ještě jsem stihl zaznamenat světlou kůži jejich lýtek, a hned si je překryla županem. Zkoumavě si mě měřila. Přimhouřila oči, jasně jsem vnímal jejich modř, skrývající se za černými řasami. Nepochybně přemýšlela, jak na mě udeřit.

„Zalíbilo se mi tu. Připadá mi zbytečné být ve vedlejším pokoji, když je mi s tebou dobře a chci tu být, ale jestli tě to obtěžuje..." nechal jsem větu vyznít do ticha v pokoji. Pozvedla obočí.

„Samozřejmě že neobtěžuje a myslím, že to víš moc dobře," vydechla. Odtrhla ode mě pohled a zadívala se z okna.

„Taky máš ráda moji přítomnost." Sám jsem nevěděl, kam mě moje poznámky donesou. Ale neměl bych tak pokoušet svoje sebeovládání. Byla až tak moc velkým nátlakem.

„Řekni mi, kdy ty si nejsi jistý sám sebou?" ušklíbla se.

„Mýlíš se, teď zrovna si nejsem jistý vůbec ničím." ... Proč jí něco takového vykládám? Asi proto, že ve skrytu duše vím, že mě pochopí. Taky že ano. Přivřela oči a pousmála se.

„Možná tomu rozumím," řekla neurčitě. Bezpochyby ji souží tytéž pochybnosti jako mě, proto tuší, o čem mluvím.

„Chceš si povídat?" zeptal jsem se. Koutky úst se jí zvedly v potlačovaném úsměvu. Srdce se mi prudce rozbušilo. Sakra. Copak za každým jejím gestem musím vidět něco vyzývavého? Štěstí, že je ode mě vzdálená přes celou postel.