Mr. Ghost//Záležitost s duchem (CZ)

30. Miluji tě

Ach... Zastavil jsem se ve zběsilém tempu. Měl jsem dojem, že mi srdce vynechalo několik úderů a pak se zase rozběhlo kupředu. Chvíli jsem jen tak nečinně stál a zíral do prázdna. Tak o tomhle musím chvíli přemýšlet. Znovu jsem se rozešel, tentokrát s jasným cílem. Po půl hodině jsem se ocitl na kraji hřbitova. Chtěl jsem se tam podívat už včera, ale až teď jsem se k tomu dostal. Sice byla noc, ale štěrkové chodníky, byly matně osvětleny elektrickými lucerničkami. Takže jsem mohl ve vzdálené části hřbitova zahlédnout domek, ve které se nachází rodinná hrobka. Rozešel jsem se tím směrem, i když už poněkud váhavě. Netušil jsem, co se mnou udělá pohled na hroby mé rodiny a mě samotného. Jak jsem se blížil ke kamenné budově, hned jsem měl možnost poznat, že vypadá nějak neporušeně. Bez jediné známky těch let, které tu stála. Kameny byly přetřeny novou žlutou barvou. Zvedl jsem obočí. To je... Pak jsem si vzpomněl na Chelsea v ten den, kdy jsem sem pro ni přišel. Měla na tváři šmouhou od barvy a celkově vypadala, tak nějak umazaně. Ohromeně jsem se nadechl. To ona!

Zarazil jsem se před dřevěnými dveřmi. Chvíli jsem se odhodlával, načež jsem zvedl ruku a zatlačil do dveří. Zámek byl pryč, takže to nebyl žádný problém. Ačkoliv jsem neměl žádné světlo, lucerničky aspoň částečně osvítily vnitřek hrobky.

Nebyl jsem připravený na to, jak neuvěřitelně mě to dojme. Pohled na čtyři hroby a kolem spousta květin. Vonělo to tu po nich. Nepochybně to tu muselo zapáchat hnilobou. Kdežto teď. Proti mé vůli se mi oči zalily slzami. Došel jsem k náhrobku mého otce. Prach a špína byly pryč. Všiml jsem si odloupnutého kusu náhrobku. Pousmál jsem se. Výsledek dobrodružné cesty, co sem podnikla Liz a Chelsea. A pro co?

Přešel jsem k matčinu hrobu, pak k bratrově a nakonec, ke svému vlastnímu. Nic divnějšího jsem nezažil. Zajímalo by mě, jestli uvnitř leží moje tělo? Když teď mám opět svoje vlastní, i když jen dočasně. Zítra zmizí stejně tak, jak se tu znenadání objevil.

Posadil jsem se na zem a opřel se o vybílenou zeď. Překvapeně jsem zjistil, že jsem vyrovnaný. Místo toho, abych si v duchu opět spílal, jaký jsem tupec, moje mysl mlčela a užívala si ticho, které se kolem mě rozprostíralo. Až po dlouhé době jsem opět začal přemýšlet. Venku už bylo světlo. Možná bych se měl vrátit domů. Ale nebyl jsem si jistý, jak bych se zachoval, kdybych stanul tváří v tvář Chelsea. City, které k ní cítím a které se každou vteřinou v její přítomnosti umocňovaly, byť jsem si je připustil až teď, byly až příliš silné. Nebyl jsem si jistý sám sebou. Byl jsem tak zaslepený lživou představou lásky k Eleonor a snažil se ji oživit s Melanie, že jsem jen málo věnoval pozornost jasný signálům.

Až to na mě začínalo doléhat. Neměl jsem si představit, jak se dokážu postavit před Chelsea s tím, že ji budu muset obeznámit s mým osudem. Zničí jí to. Nechtěl jsem se dívat do jejího obličeje, až jí to budu muset vysvětlit. A to jsem ještě nevěděl jak. Sám nevím, co se to stalo. Proč to kouzlo nefungovalo, tak jak mělo? Neměl jsem tušení, znám jen jeho dopady. Konečně po několika stech letech, doopravdy zemřu.

~~~

Kdybych měla zlozvyk v okusování nehtů, pravděpodobně bych v tuhle chvíle neměla ani jeden. Místo toho jsem jen neškodně poklepávala nohou o zem a zírala z okna. Měla jsem dojem, že tou nervozitou, každou chvílí zešílím, jestli neuslyším rachot klíčů v zámku. Jak mi tohle může dělat? Co když ho někdo přepadl? Vlastně, i kdyby, jsem přesvědčená, že by se o sebe dokázal dost dobře postarat sám. Viděla jsem ho přeci, jak to zvládl s Edwinem. Nebo se ztratil. Na druhou stranu, přesvědčila jsem se, že má výborný orientační smysl. Takže to je taky nepravděpodobné.