I was blind [Yaoi]

Kapitola 1: minulost

Začalo to před deseti lety, tehdy mi bylo pouhých sedm let. Nikdy jsem nebyl moc společenský typ člověka. Většinu času jsem trávil sám na hřišti nebo jsem si hrál doma s autíčky. Nikdy jsem neměl žádné kamarády. Ale ne proto, že by si mě nevšímali nebo mě pomlouvali, spíše já je odpuzoval.

Když za mnou přišli nějací děti a chtěli si se mnou zahrát kopanou, odmítl jsem. Tak jsem si časem vybudoval svou reputaci.
Nikdo už se mě neptal, nikdo si mě nevšímal a já s tím byl spokojený. A proto mě také překvapilo, když si ke mně jednoho dne přisedl o rok mladší chlapec. Ihned se se mnou pustil do konverzace, které se vlastně účastnil jen on sám. Ale nijak mu to nevadilo. Mluvil dál a dál, ptal se mě na různé otázky, na které jsem musel odpovídat a nutil mě zapojovat se do her s ostatními.
 Roky ubíhaly a naše přátelství s chlapcem se prohlubovalo. Já a Lucas, neporazitelní přátelé, tak nám říkali. Lucas byl jediný, s kým jsem se bavil. Spoustu lidí to štvalo, protože jim vždy Lucas namlouval, jaká je se mnou sranda a oni se se mnou prostě také chtěli bavit.
Když mi bylo deset, stal jsem se dítětem bez otce. Pět dní po mých narozeninách desetin, můj otec zemřel na rakovinu. Matka se z toho zhroutila a přenechala mě tetě, která byla každý den v práci. Nikdy jsem nebyl ani ten typ člověka, který se někomu svěřuje, takže Lucasovi chvíli trvalo, než zjistil, proč jsem se musel přestěhovat a proč jsem přestal komunikovat. Nakonec, nevím ani jak, na vše přišel. Začal mě těšit a uklidňovat i když věděl, že se prostě nerozbrečím a nesvěřím se mu s něčím, co mi leží na srdci. Ten den se pro mě změnil. Zjistil jsem, že on mě neopustí, že to bude prostě můj přítel ať se děje, co se děje.
Nakonec jsem mu začal důvěřovat, povídal jsem si s ním, smál se a kvůli němu jsem i začal být společenštější. Každý den jsme spolu trávili čas.
A ve třinácti mi došlo, že city, které k němu chovám nejsou jen čistě přátelské. Začal jsem k němu pociťovat lásku. Tu, kterou k sobě cítí zamilovaní lidé, ne třeba sourozenci. Zjistil jsem, že jsem orientovaný na stejné pohlaví.
Každý jsme se ale po čase rozešli jinou cestou. Já teď chodím na gympl a on na střední. Ven sice také chodíme, máme si co říkat a stále jsme spolu nejlepší přátelé, ale už to není ono. Oba jsme se změnili. Já jsem více shovívavý k lidem, bavím se s nimi a někdy před nimi ukazuju své city, zatímco Lucas dospěl. Tedy oba jsme dospěli, ale na něm se to více projevilo. Už není tak ukecaný a hyperaktivní jak býval. Dokonce začal být často vážný a na vtipy už také moc není. Ale stále ho mám rád. Potřebuju ho vidět každý den, ne dvakrát týdně. A proto, když jsem zjistil od přátel ze třídy, že Lucase pozvala nějaká dívka na rande, začal jsem jednat. Nechtěl jsem věřit, že by mi ho někdo přebral. Pozval jsem ho tedy ven, ale jakmile jsem k němu vstoupil tváří v tvář všechna odvaha mě opustila a já nevěděl, co dělat.