I was blind [Yaoi]

Kapitola 11

O týden později jsem se konečně dokopal k činu. Will se mi vyhýbal, Lucas se mi vyhýbal... Nesnášel jsem se. A tak jsem se rozhodl to urovnat. U obou.
Začal jsem Lucasem. Už dávno jsem vzdal to, že bych dorazil k němu domů a tam mu to začal vysvětlovat, a tak jsem opět zvolil volací řešení.
Byl jsem překvapený a celkem rád, když mi to zvedl po jeho obvyklých čtyřech zazvonění. Už nezněl tak vyplašeně jako předtím. Zhluboka jsem se nadechl a domluvil si s ním sraz ve tři na našem hřišti. Souhlasil, což mě překvapilo ještě víc. Takže jsem se připravil a ve tři vyrazil.
Když jsem dorazil na hřiště, Lucas už tam seděl na houpačce se sklopeným zrakem. Tiše jsem se posadil vedle něj na tu druhou a lehce se rozhoupal.
"Promiň," vyhrkl jsem.
Konečne ke mně zvedl pohled. Bylo to sice asi jen pár týdnů, co jsme se viděli naposledy, ale mně to přišlo jako celý rok.
"V pohodě. Já j-jen... Jsem zmatený," řekl a nervózně podupával nohama.
"Víš, to já vlastně taky. Nevím co to do mě vjelo," zrůžověl jsem. Bylo mi to tak trapně.
"T-ty... Myslel jsi to vážně, když si předtím řekl, že mě miluješ?"
Zvedl jsem hlavu. "A-ano." zase jsem jí sklopil a začal si okousávat ret. "Pochopím, když se se mnou teď přestaneš bavit," zamumlal jsem a cítil, jak se mi přes knedlík v krku mluví těžce. Právě jsem řekl, že to pochopím, tak proč se cítím tak... Tak bez života?
Lucas zakroutil hlavou. "Ne, to ne. Jen jak jsem odešel... To nebylo kvůli tomu, že bych tě prostě takhle chtěl nechat. Jen jsem prostě potřeboval čas na pochopení. Popravdě jsem zbaběle utekl," nesouhlasil. Překvapeně jsem zamrkal. Will měl pravdu.
"Ne, to já jsem to na tebe neměl tak vyhrknout."
"Takže mě stále miluješ?" Zeptal se trochu nejistě. Zamyslel jsem se. Chtěl jsem říct ano, ale cítil jsem, že bych možná lhal. Že bych to tak už necítil? Co vlastně znamená definice lásky?
"Ne. Myslím, že to ani láska nebyla. Spíš jsem si to jen myslel. Víš třeba to mohla být jen vděčnost za to vše, cos pro mě udělal," zodpověděl jsem.
Na Lucasovo tváři se zračila úleva. "Opravdu?" zvedl obočí a lehce si oddychl.
Musel jsem kývnout. Nechtěl jsem ho prostě ztratit alespoň jako kamaráda.
"Bože! A já nevěděl, co mám dělat." Radostně mě objal. Alespoň jsem věděl, že mě má rád jako kamaráda. To mě hned nakoplo. Usmál jsem se.
"Takže zase kámoši?" Zeptal jsem se.
Lucas rázně kývl. "Ti nejlepší."

Domů jsem se vrátil až kolem večeru. Řekl jsem si, že bych se měl Willovi omluvit. A hlavně mu poděkovat s tím, že měl pravdu. Jenže když jsem na něj zazvonil, nikdo neotvíral.
Super, teď na mě bude naštvaný on. Po dlouhým a mým neúnavným zvonění jsem konečně zaslechl kroky.
Když Will otevřel, lehce jsem zrůžověl. Neměl jsem asi tolik zvonit...
Will přišel ke dveřím zabalen v dece, v puse teploměr a na hlavě obvázanou mokrou utěrku.
"Promiň, měl bych tě nechat spát," ozval jsem se a otáčel se k odchodu. Očekával jsem, že mě zase chytí za límec a odtáhne k sobě, jak mu bývalo zvykem, ale to se nestalo. Vypadal, že se sotva drží na nohou.
A také, že jsem měl pravdu. Jen co jsem se za ním ohlédl, ležet na zemi. Oči s kruhy pod nimi měl zavřené a těžce oddechoval.
"Bože!" Vyjekl jsem a jedním skokem byl u něj. Přiložil jsem mu ruku na mokré čelo a ihned zavolal záchranku. Zřejmě omdlel z vysoké horečky.
Radoval jsem se z toho, jak je dnešek úžasný a teď tohle...