I was blind [Yaoi]

Kapitola 10

O pár minut později mi na stůl položil velkou porci jídla. Vypadalo to celkem dost chutně. Na to, jaký jsem měl hlad to bohatě postačilo. "Děkuji," poděkoval jsem a pustil se do toho. Chutnalo to výborně.
"Dnes bude tvá teta zase v práci?" Zeptal se Will a já kývl.
"Přespíš zase u mě?"
Snědl jsem jedno sousto a podíval se na něj. "Proč? Předtím to bylo jen kvůli tomu, že jsem koukal na ten horor. Teď se nebojím, tak nemám důvod," pokrčil jsem rameny.
"Nemusíš mít na to důvod. Jen jsem se nechtěl nudit a ty by ses určitě zase bál i bez filmu," zakřenil se.
"Haha, moc vtipné. Víš co? Klidně, ale pak si nestěžuj, že tě tu otravuju," oplatil jsem mu úsměv.

A tak se stalo přespávání naším zvykem...
Chodil jsem k němu skoro stále, když byla teta pryč. Hráli jsme spolu hry, povídali si a přitom nám vařil skvělá jídla. Bylo úžasné najít nějakého nového kamaráda, který vám přiroste k srdci. S ním ubíhal čas strašně rychle a byl tak suprový, že jsem málokdy myslel na Lucase. Will mi samozřejmě poradil, abych mu dával čas, takže asi za měsíc, kdy jsem si představoval, že vše bude v pořádku, jsem mu zavolal.

Zrovna jsem přišel z brigády, převlékl se a zamířil k telefonu, do kterého jsem naťukal Lucasovo číslo. Nezvedal mi to. A tak jsem zavolal ještě asi pětkrát. Ale stále se stejným neúspěchem. Byl jsem strašně zoufalý. Lucas se ode mě totálně odřízl. Co když už ho nikdy neuvidím?
Musel jsem zavolat Willa, jinak bych se zbláznil. Zazvonil jsem na zvonek a jakmile vylezl, zatáhl jsem ho k sobě. Sotva za sebou stihl zavřít své vchodové dveře. Když jsem ho odtáhl do kuchyně, začal si mě zmateně prohlížet. "Stalo se něco?" Zeptal se a já kývl.
"Nezvedá to," řekl jsem.
"Kdo?"
"No kdo asi? Lucas!"
"A co?" Stále nechápal. Povzdychl jsem si a spustil na něj své obavy. "Volal jsem mu! Šestkrát! Ani jednou to nezvedl! Vyhýbá se mi. Nesnáší mě!" Málem jsem se před ním složil.
Will se zamračil a zakroutil očima. "To je celý? Bože, víš, jak jsem se lekl, že se stalo něco vážného?"
"Ale tohle je vážný!" Dodal jsem a rozhodil rukama.
"A co je na tom tak vážného? Třeba nemá čas nebo něco dělá..!" Zakroutil hlavou. "Jsi na něm úplně závislý."
"Nejsem," bránil jsem se. "Jen nevím, co mám dělat. Lucas mě určitě nesnáší, ale já ho stále miluju, " chytil jsem se za hlavu. "Asi jsem idiot."
"To teda jsi," ozval se klidně Will. Otočil jsem se nechápavě na něj a zamračil se. "Potřebuju utěšit, ne poslouchat tvoje kecy," vyjel jsem na něj.
Will nechápavě zavrtěl hlavou. "Ty jen neumíš unést pravdu."
Vstal jsem a zastavil se těsně u jeho obličeje. "Ne, to ty jsi až moc upřímnej, říkám ti, jak se cítím, že Lucase stále miluju a potřebuju radu od tebe a ty mě hned urazíš! Samozřejmě, že říkat pravdu je správné, ale než jí na mě celou vychrlíš, přesto, že jí znám, tak mě nejdřív prosím uklidni!"
Will se začal tvářit nakvašeně.
"A co mám dělat? Jak ti mám s tímhle pomoct, když sám nevím, co ti říct? Proč se mu prostě neomluvíš osobně? Řekni, že to byl omyl! Víš kolik je lidí na světě, se kterými bys mohl žít poklidný život plný lásky? Na něj zapomeň!"
Začal jsem se uklidňovat a popošel od něj dál. "Ale... Ale ne všichni mají orientaci jako já. A navíc si nemohu pomoct. Tuším, že bych se do nikoho jinýho zamilovat nemohl."
Will semkl rty. "Tak si s tím dělej, co chceš pitomče, to ty si to musíš v hlavě srovnat, jen si pamatuj, co ti teď řeknu," zhluboka se nadechl. "Někde na světě je určitě člověk, který tě bude mít rád, ale tvá slepota, která vidí jen Lucase ti nedovoluje si to uvědomit," pokračoval a naštvaně odešel. Seděl jsem tam ztuhle a netušil, co tím myslel. Bylo to poprvé, co jsem ho viděl takhle vykolejeného. Ale čím jsem ho tolik naštval? Tím, že potřebuju jeho pomoc?