I was blind [Yaoi]

Kapitola 9

Ráno jsem se oblékl do každodenního oblečení a vyrazil do své nové práce.
Byli tam moc milí pracovníci, někteří ve stejném věku jako já, takže jsme si měli o čem povídat. Zaučili mě, jak to tu chodí a nechali mě, ať si to sám zkusím. Rozbil jsem při roznášce jen tři sklenice, dva hrnky a dva talířky na zákusky. Na zelenáče prý celkem dobré. Konečně jsem našel nějakou zábavu a dařilo se mi, jenže jak se dalo čekat, vždycky se našel nějaký člověk, který všem ostatním kazil náladu. Celý den jsem jen poslouchal: "Ale já jsem chtěl přinést pět sáčků cukru, ne osm!"
"Je to opravdu černá káva? Je nějaká moc hnědá!"
"Proč jste mi neřekli, že je v tom oříškovém zákusku tolik oříšků?" A podobné hovadiny. A to jen od toho jednoho a samého zákazníka. Od takového starého mrzutého chlápka. Debil.

Po brigádě jsem vztekle nakráčel domů. Položil jsem si tašku s věcmi na převlečení do pokoje a šel se najíst.
Jenže teta zase zapomněla koupit nějaký potraviny, takže jsem si šel do krámku alespoň pro čínskou polívku.
Když jsem vcházel po schodech nahoru, srazil jsem se s Willem. Sáček s polívkou mi vyletěl z ruky. "Pardon," omluvil jsem se a sebral jí.
"Hojda, dlouho jsme se neviděli," Will se podíval na mě a pak si prohlédl polívku. "Neříkej mi, že žereš takový hnusy." ukázal na sáček.
Pokrčil jsem rameny. "Teta nevaří. Jím to každý den." chtěl jsem odejít, ale on mě zachytil za límec, jak zřejmě měl ve zvyku a mlčky mě tahal k sobě do bytu. "Co to děláš ty úchyle?! Pusť mě!" snažil jsem se vykroutit, ale byl moc silný. Neměl jsem teď náladu na blbosti.
"Úchyle? Máš pěkně rozdvojenou osobnost, víš to? Nejdřív u mě přespáváš, protože se bojíš hororu a pak mi říkáš úchyle, když ti jdu uvařit," zakřenil se.
"Uvařit?" Podíval jsem se na něj. Mám osobního kuchaře? To se mi líbí.
"Nesnáším když se lidi cpou takovým odpadem." odemkl dveře od bytu a vešel dovnitř. Zul se a odešel do kuchyně i s polívkou. Také jsem ze sebe skopl boty a cupital za ním. "Co s tím hodláš dělat?" Zeptal jsem se a prosebně na něj koukal. Prostě jsem si na ty polívky už zvykl, takže jsem se k nim choval jako dítě k lízátku.
"Spálil bych jí, ale to je moc práce, takže postačí vyhození." odpověděl a jednou ranou se trefil do koše.
"A-ale... To bylo moje jídlo," posmutněl jsem. "Už nemám co jíst!"
Will zakroutil očima. "Řekl jsem, že uvařím." Začal vyndavat z lednice různý suroviny a tak jsem se mlčky posadil na židli a sledoval ho.
"Proč mě vlastně tak lehce bereš k sobě? Mohl bych být třeba lupič."
"Neřekl bych."
"Tak masový vrah," navrhl jsem.
Otočil se na mě s nožem v ruce a zvedl obočí. Prohlédl si mě. "Taky bych neřekl."
"Vzhled klame." zakabonil jsem se a odmlčel se. "Tak proč teda?"
"Protože to já jsem masový vrah. Chci se k tobě chovat jako ke kamarádovi a pak tě nemilostně zapíchnu. Může být?" zakřenil se.
"Haha. To bys mě zabil už v pátek večer nebo v sobotu ráno, když jsem spal," nesouhlasil jsem.
"Pravda. Chceš to vědět? Prostě se nudím, tak potřebuju nějakýho človíčka, o kterého se budu starat jako o domácího mazlíčka, kterého nemůžu mít, protože jsem alergik," pokrčil rameny.
"Takže já jsem ten mazlíček jo? Super," protočil jsem očima. "Tak si najdi holku," dodal jsem provokativně.
"To je moc práce," ušklíbl se.