I was blind [Yaoi]

Kapitola 7

Pokrčil rameny. "Proč by mi to mělo vadit?"
"Nevím spoustu lidem to vadí," odpověděl jsem.
"Neboj, já nepatřím mezi ně," povzbudivě se usmál a napil se čaje. Také jsem se lehce usmál a napil se.
"Páni," ozval se.
"Co je?" Nechápal jsem.
"Právě ses usmál." Will se rozzářil a opět se usmál, tentokrát široce a upřímně. Ten úsměv mě v srdci zahřál.
"Hej prcku," Podíval se na mě.
"Mm?" zvedl jsem k němu pohled a jedním hltem celý čaj dopil.
"Jdem spát, jsem unavený," řekl a zvedl se ze židle.
"J-jasně, promiň už jdu," také jsem se zvedl a mířil na chodbu. "Co to jako děláš?" Zeptal se Will. Nechápavě jsem se na něj otočil s bačkorami v ruce. "No jdu domů, abys mohl jít spát." odpověděl jsem.
"Na to zapomeň. Budeš spát tady."
"Tady?" Nechápal jsem.
"No tady na chodbě přímo ne, ale v mém pokoji," mrkl.
Opět jsem zrudnul. "Fakt? Nebude ti to vadit?"
"Myslíš, že bych ti to nabízel, kdyby mi to vadilo?"
"Ne."
"No tak pojď už." vzal mě za ruku a vedl přes obývací pokoj až do svého pokoje, který měl hezky uklizený. Skoro přes půlku místnosti byla velká postel, vedle ní pak knihovnička s pár knihami a nakonec skříň. Nevypadalo to moc na pokoj, ale bylo to dost útulné jako celý jeho byt. Will ulehl do postele a otočil se na mě.
"Ty spíš ve stoje?" zeptal se.
"N-Ne... Jen nevím, kam si mám lehnout."
Will se uchechtl. "Ty nevidíš tu postel velkou jako kráva?"
"A-ale tam ležíš ty," řekl jsem nervózně.
"Je tu dost místa pro dva," mrkl a zachumlal se do deky.
"Cože?" Zrudl jsem.
"Tak pojď už nebo fakt budeš spát ve stoje," zamumlal unaveně. Tiše jsem se vydal k posteli a lehl si co nejblíž ke kraji a co nejdál od Willa.
"Víš, že stačí do tebe jen šťouchnout a spadneš z postele?" zeptal se mě.
"Nechci se roztahovat," odpověděl jsem prostě.
"Ale no tak, nestyď se." přetáhl si mě blíž k sobě a otočil čelem. Usmál se na mě. "Vidíš? tak je to lepší."
Celý rudý jsem si přikrývkou zakryl obličej.
"Víš, že jsi docela -zív- Rozto..." Will začal usínat.
"Rozto co?" zeptal jsem se.
Will ztlumil hlas a než usnul, zašeptal: "Roztomilej."
Zase jsem zrudl a otočil se k němu zády. "Haha, jak vtipný." Utrousil jsem, ale nemohl jsem se zbavit toho přijemného pocitu, kdy mi někdo něco takového řekl.