I was blind [Yaoi]

Kapitola 2

Večer jsem si budík nařídil o pár minut dřív než obvykle, abych vstal brzo a stihl vše, co jsem chtěl udělat. Ale jakmile začal zvonit, třískl jsem s ním o zem a opět usnul, takže jsem přišel do třídy o dvaadvacet minut později přesto, že mám školu kousek od domu.
Učitel mi dal poznámku a nečekaně mě hned vyzkoušel z učiva. Samozřejmě, že jsem se nestihl učit, protože jsem byl celý den mimo domov a večer tvrdě usnul, takže jsem dostal za čtyři.
Myslel jsem, že horší věc mě po ránu nemohla potkat, ale to jsem se zmýlil.
Nestihl jsem si doma udělat svačinu a teta mi zapomněla dát nějaké peníze, tudíž jsem byl celých osm hodin bez jídla. Naštěstí mi dala Hannah dvě sušenky, které ji zbyly, takže jsem hlady neumřel.
O dílny jsem málem přišel o prsty a o tělocviku zase o hlavu. Už jsem se smířil, že dnes mám prostě den blbec a tak jsem se šel o přestávku před poslední hodinou opláchnout na pány, jenže tam jsem zaslechl něco, co jsem prostě slyšet neměl, a hlavně nechtěl...
U umyvadel jsem se potkal se spolužáky Danielem a Charlesem.
"Hej Chrisi, slyšel jsi, že Lucas bude dnes mít svoje první rande? To docela jde v šestnácti, ne? Já ho měl už v devíti," Začal Charles s lehkým úšklebkem.
"Já ve dvanácti," přidal se Daniel. "V kolik ty Chrisi?" Oba se otočili na mě, ale já byl mimo.
"L-Lucas?" Zeptal jsem se.
Oba kývli. "On ti to neřekl? Jste přece nejlepší kámoši... Mysleli jsme, že už to víš," pokrčil rameny Charles.
"Nevím... S kým jde?"
Daniel se podrbal na hlavě. "S nějakou holkou z jeho školy, Elizabeth nebo nějak tak."
To mi stačilo. Vyběhl jsem ze záchodů a běžel ke skříňkám, kde by v tuhle dobu nikdo neměl být. Přes všechny zákazy školního řádu jsem vytáhl mobil a začal vytáčet Lucasovo číslo.
Po čtyřech zazvonění to zvedl.
"Haló? Chrisi, proč mi voláš o školu? Nemáte náhodou telefony zakázaný?" Ozvalo se na druhým konci. Zklidnil jsem dech. Bylo tak příjemné slyšet jeho hlas.
"Ne, t-tedy ano, máme to zakázaný, ale to je jedno, chci se zeptat, jestli... Jestli je pravda, že jdeš na rande s nějakou holkou." Chtěl jsem, musel jsem slyšet, že je to lež! Musel jsem slyšet, že je to jen žvást a Lucas je jen můj.
"Je to pravda, proč?"
Teď, jako by se čas zastavil. Žárlil jsem, byl jsem zklamaný. "L-Lucasi. Ještě jedna věc. Proč jsi mi to neřekl dřív? Jsem tvůj nejlepší kámoš a dozvím se to až jako poslední a ještě od někoho jinýho než od tebe?"
Musel jsem znít sklíčeně, protože si toho Lucas zřejmě všiml. "Promiň já jsem nechtěl, aby to hned věděli všichni, chtěl jsem ti to říct, ale pak jsem zjistil, že už stejně není nikdo, kdo by to nevěděl, ani nevím jak, tak jsem si řekl, že už to víš zřejmě i ty."
"V kolik jdete na to rande? Měl bys na mě ještě po škole čas?" Co to melu? Nechci ho vidět, nechci... Tak proč to říkám?
"Jasně. Takže po škole na našem hřišti?"
Ztuhl jsem. Můj mozek mi nařizoval, ať řeknu ne, ale něco ve mně, co vůbec neposlouchalo můj rozum se nakonec pohnulo. "Fajn, budu tam."
Hovor se ukončil. Sedl jsem si na zem. Co jsem to sakra udělal? Co mu mám jako říct? 'Ahoj, jsem rád, že jsi tu a víš proč jsem tě sem pozval? Protože jsem tě chtěl vidět, chtěl jsem ti zakázat jít s tou holkou na rande a místo toho jít se mnou...'
Bouchl jsem hlavou o skříňku. Pitomče! Pitomče! Pitomče!
Chvíli jsem tam tak seděl a přemýšlel, co mu odpovědět na to, když se mě zeptá, proč jsem ho tam pozval. Byl jsem tak uzavřený do svých myšlenek, že jsem si ani nevšiml, že zvoní, takže jsem nakonec dostal poznámku i o poslední hodinu.
Jak je tenhle den úplně 'úžasný'.