I was blind [Yaoi]

Kapitola 6

Will se napil. "Takže jsem měl pravdu. Víš Chrisi, v tomhle baráku nejsou moc silné zdi, takže když jsem usínal, slyšel jsem, jak ti řve televize a párkrát zařveš i ty sám. Tušil jsem, že budeš lhát a nepřiznáš, že ses bál."
Chtěl jsem se hanbou propadnout do země. Zrudl jsem a koukal se jen do čaje. "T-tak já už půjd-"
"Na to zapomeň," skočil mi do řeči. "Vzbudil jsi mě a já už tak lehce neusnu, takže tu budeš, abych se nenudil."
Byl jsem překvapený. "A nebude ti to vadit?" Zeptal jsem se rozpačitě.
"Ne, budu rád, že tu se mnou někdo je. Mno a alespoň mi řekneš, proč jsi brečel. Víš, teď, bez ubrečených očí ti to sluší víc," usmál se širokým a něžným úsměvem.
Začal jsem se znovu červenat, tentokrát z rozpaků. "D-díky."
"Tak povídej." opřel si hlavu o ruce a díval se na mě.
"J-já... Jen jsem se pohádal s kamarádem," pokrčil jsem rameny. Vlastně jsem mu nelhal, byla to zčásti pravda.
"Jakto?" Ptal se dál.
"No... To je na dlouhý vyprávění."
"Já mám času dost."
Kousl jsem se do rtu. "Je to osobní. Nechci to nikomu říkat," odpověděl jsem.
"Ale já to mám u tebe, protože jsi mě vzbudil," nedal pokoj Will.
"Omluvil jsem se!"
"To mi nestačí. Já chci vědět proč jste se pohádali."
"Ale... Fajn! J-jen mě hned neodsuzuj. Prostě jsem mu řekl, že ho mám rád. Víc než kamaráda. Ale on... On odešel. Bez jedinýho slova."
"A?"
"Co a? To je všechno!"
Will zvedl hlavu. "A to kvůli takový prkotině jsi brečel? Ach můj Bože," promasíroval si spánky a podíval se na mě. "Chrisi, zkus se vžít do jeho situace. Nejlepší kámoš ti řekne, že je gay a že tě miluje v jedný jediný větě, přesto, že jsi na holky. Co bys udělal? Asi by ti bylo trapně. Musel by sis to urovnat v hlavě. A tak bys utekl. žádná jiná možnost není a ten tvůj kámoš na tom určitě takhle je. Dej tomu čas, určitě se ti ozve. Ale nespoléhej na to, že s tebou bude hned chodit. Je to jen kámoš. Heteroši se nikdy nezmění na homosexuály, tak se s tím vyrovnej. Stačí, když to prostě bude jen tvůj kamarád. Nic víc, chápeš? Hlavně kvůli tomu už nevěš hlavu, a spíš se usměj. Víš o tom, že jsem tě nikdy neviděl se smát?"
Jen jsem seděl a naslouchal. Byla to bolestná pravda, ale řekl jí tak, že mě to vůbec neranilo. Spíše jsem se cítil překvapivě klidně. "A tobě nevadí, že jsem na kluky?" zeptal jsem se náhle.