I was blind [Yaoi]

Kapitola 3

Po škole jsem hned zamířil na hřiště, kde jsme se s Lucasem poprvé potkali (proto jsme mu i říkali 'naše hřiště') a posadil se na starou narezlou houpačku.
Uběhlo asi pět minut, když se na hřišti objevil blonďatý chlapec, který si to mířil ke mně.
"Jsem tu, copak se děje?" Usmál se. Vždycky mi jeho úsměv způsoboval splašený tlukot srdce a ani teď tomu nebylo jinak.
"Jak dlouho znáš tu holku?" Zeptal jsem se, aniž bych odpověděl na jeho otázku.
Vypadal zaraženě. "A-asi půlroku proč?"
"Miluješ jí?" Ptal jsem se dál bezohledu na jeho zmatený výraz.
"A-asi jo, proč? Chrisi, chováš se divně," zamračil se. 
"Lucasi..." chtělo se mi brečet.
"J-já... Musím ti něco říct-"
"Chrisi promiň, ale já pospíchám, přeložil jsem to rande kvůli tobě, takže pokud něco chceš říct, sem s tím." Vypadal doopravdy vážně, až jsem musel zatajit dech. Zaťal jsem pěsti. "J-Já... Miluju tě," vydechl jsem.
Lucas se zamračil ještě víc. "Chrisi přestaň si ze mě dělat srandu a řekni mi, co jsi fakt chtěl říct!"
"C-co?" Stoupl jsem si. "Ale to není žádný vtip! Nechci, abys šel s tou holkou na rande! Já tě miluju víc a delší dobu než ona! To není vůbec fér!" Slzy se mi draly do očí. "Čtyři roky čekám na to, až se ti přiznám se svojí orientací a lásce k tobě, pak přijde nějaká holka, se kterou se znáš sotva půlrok a celý to zkazí!" Už jsem to nevydržel. Vzteky jsem se rozbrečel.
Lucas na mě vyjeveně koukal, chystal se něco říct, ale pak... Pak se sebral a beze slova odešel.
Chtělo se mi umřít. Myslel jsem, že to vezme jinak. Uklidní mě, že to bude v pohodě, ale on prostě odešel. Nechal mě tam samotného. Zmateného. Na pokraji sil.
Vstal jsem a odkulhal se domů, kde jsem se zavřel do svého pokoje a brečel. Teď se hodilo to, že teta byla v práci a ne doma, takže jsem se jí nemusel svěřovat, proč jsem v takové depresi.
Zazvonil zvonek. Nechtěl jsem otevřít. Netušil jsem, kdo by to mohl být a hlavně co tu chce. Doufal jsem, že by to mohl být třeba Lucas, ale nedával jsem tomu žádnou šanci. Nakonec jsem se zvednul, utřel slzy a šel otevřít.
"Dobrý den, pošťák mi dal vaší poštu do mé schránky. Bydlím hned vedle vás, takže jsem vám jí přinesl." Vysoký hnědovlasý chlapec odtrhl zrak od bílých obálek a podíval se na mě. "Eh promiň, máš doma maminku?" Zeptal se, když si všiml, že ve dveřích stojím já a ne teta.
"Za prvý, není to má máma, ale teta, za druhý, teta není doma a za třetí, nemluv na mě jako na malý dítě!" vyštěkl jsem na něj.
"A jak se k tobě mám chovat? Vypadáš jako jedenáctiletej uplakánek," řekl znuděně.
"Pche, až na to, že mi je sedmnáct. To ty spíš vypadáš na třináct," oplatil jsem mu jeho urážku.
Překřížil ruce na prsou. "Až na to, že mi je devatenáct, bydlím sám, to znamená bez tety a nemám rudý oči od pláče. Víš o tom, že chlapi nebrečí?"
Zamračil jsem se, ale pak jsem si uvědomil, proč jsem vlastně brečel a opět se mi draly slzy do očí.
"Nestarej se, není to tvoje věc." Chtěl jsem zabouchnout dveře, ale ten chlapec tam strčil nohu. "Promiň, nechtěl jsem tě urazit. Mimochodem, zapomněl sis vzít tu poštu." Podal mi obálky a usmál se. "Kdyby ses cítil sám nebo se prostě nudil, můžeš kdykoliv přijít, mám vždycky spoustu času a uvítám společnost. Bydlím hned vedle."
"Vím, už jsi to zmínil. Díky a ahoj," odpověděl jsem chladně, zavřel dveře a položil obálky na stůl. Chtěl jsem se opět dusit v sebelítosti, ale slzy nepřicházely. Jako kdyby je ten kluk odnesl s sebou pryč.