Ti, kteří naslouchali dešti

Kapitola 2. - Ztracené a znovu nalezené

Ukázalo se, že může umět upéct dortů, kolik chce, ale stejně ji nic z toho nemůže připravit na mořskou nemoc. Po celou cestu měla dost práce sama se sebou, takže na nějaké bližší seznámení s tím cizincem, co se jí předtím zastal, nedošlo. Ze začátku se přemáhala, aby před ním nezvracela, ale potřeby jejího těla velmi rychle zvítězily nad hlavou. Menší satisfakcí pro ni bylo alespoň to, že ani ten muž, který na pevnině působil tak sebevědomě zřejmě nebyl zvyklý na delší pobyt na lodi. Kdyby lodi. Takhle kocábka se dala považovat spíše za člun s menším podpalubím než loď.

Přikrčila se k zemi, když okolím zazněl hrom a loďka se se značnou námahou převalila přes další vlnu. Přitáhla si kolena k trupu a zavřela oči. Co ji to napadlo? Měla zůstat doma. V bezpečí. Tahle věc nemůže takový nápor přežít. Hlasitě polkla, když jí došlo, že dnešní noc je dost možná její poslední. Kdoví, jak by své paranoidní myšlenky rozvíjela dál. To by se u ní ale při zjištění, že právě spolkla vlastní zvratky, nesměl projevit dávicí reflex.

Potlačila touhu políbit asfalt, když se její nohy konečně zase ocitly na zemi. Chvíli jí trvalo, než si přivykla neměnnosti povrchu, a než dokázala svá chodidla přemluvit, aby se přestaly motat. Přistáli v noci. Alespoň tohle jim hrálo do karet. Jen těžko byste v tuto hodinu hledali v přístavu někoho, kdo se zajímá o dva přeběhlíky. Jak tak hleděla na vysoké střechy Canneru, zaplavila ji úzkost. Nadhodila si popruh batohu na rameni a bůhví, proč ji toto nepatrné gesto pozvedlo náladu. Co teď? Ohlédla se po svém cizinci, který se začal pomalu vzdalovat, jako by ulice města už dávno znal. Držet se ho by nemusel být tak špatný nápad. Doběhnout ho jí trvalo jen chvíli.

„Přeslechla jsem tvé jméno," oslovila ho jednou z nejprofláknutějších seznamovacích frází a nahodila jeden ze svých nejlepších úsměvů. Zareagoval rychleji, než očekávala. Otočil se tak rychle, až Amy klopýtla.

„Ujasníme si to. Pomohl jsem ti, ale nic to neznamená. Makal jsem hodně, abych se sem dostal a nenechám se zpomalit nějakou přítěží, kterou jsem potkal cestou." Zatnula zuby, aby mu hned na místě taky něco neřekla. Nic si najednou nepřála víc, než být hodně daleko od něj a byla si docela jistá, že ani jeho přání není tomu jejímu zrovna vzdálené. Něco jí ale ve splnění představ zabránilo. Ať se snažila sebevíc, nedokázala se pohnout z místa. Ani on se nesebral a zmizel, jak podle jeho slov očekávala. Amy si uvědomila, že je to poprvé za celou dobu, co je u něj tak blízko. Tak blízko, že byla schopna v jeho šedivých zorničkách vidět svůj odraz. Zmoklá myš se zvratky ve vlasech. Ani on nevypadal zrovna nejslavněji. Ale ať už Amyin pohled na něj jakýkoliv, nedokázala ani na chvíli odtrhnuut zrak od jeho očí. Stejně, jako on od těch jejích.

Na chvíli se vše zastavilo a oni byli schopni vnímat jen tu neznámou energii, která proudila mezi jejich těly, jako by je k sobě chtěla svázat. Zvyšovala se, gradovala a pak...zmizela. Prostě jen tak. Dívčin protivník zamrkal očima a zatřepal hlavou. Tak nějak doufala, že to celé byl jen přelud. Lhala by, kdyby řekla, že jí jeho reakce neznepokojila. Otočil se na podpatku a bez dalšího slova odešel. Chvíli tam ještě jako opařená zůstala stát. Dost dlouho na to, aby tento incident dokázala zahnat až na dno své mysli mezi ostatní zbytečnosti a vykročit do temných ulic Canneru.

Nikdy dříve podobné místo neviděla. Děsilo ji a fascinovalo zároveň. Neměla žádný plán. Nejspíš ani sama tak úplně nevěřila, že by se sem kdy opravdu dostala. Celé tohle místo bylo pro ni spíš jako legenda, která ji nutila obrnit se proti vnějším vlivům. A teď tu byla, dosáhla svého dosavadního cíle a nevěděla, co dál. Domy se nad ní skláněly jako příšery a jí nezbylo nic jiného, než dál kráčet po ulicích vydlážděných kočičími hlavami, které se snad díky místnímu podnebí nikdy nestihly vysušit. Normálně by začala panikařit už jen kvůli tomu, že se ztratila, ale v tomhle případě jí větší strach naháněl spíš všudypřítomný klid.