Ti, kteří naslouchali dešti

Kapitola 10. - V oku bouře

Amy si pamatovala jen velmi málo chvílí tady v Canneru, kdy se mohla volně procházet, střežena korunami stromů. Zatímco na místě, kde vyrostla, bylo častější procházet se lesem, město bylo jednou nekonečnou řadou budov, namáčknutých těsně vedle sebe a stáčejících se po celé ploše ostrova do nejrůznějších zákrutů a spirál. Jediná podobnost s tamtím a tímhle místem byla snad jen paleta odstínů šedé, modré a fialové na obloze a věčná absence slunce.

Objala si holé paže, když na její pokožku pomalu padaly další a další vločky. V tom spěchu si zapomněla vzít kabát.

„Kde je Viktor?" Pomalu se otočila. Ráda by řekla, že na přítomnost další dívky dočista zapomněla. Na rozdíl od Amy, jako by si zimu ani neuvědomovala, i když jediná překážka mezi ní a mrazem byla jen zelená, lesklá látka, obtáčející se okolo jejího těla.

„Nevím, kde je. Chtěla jsem si s vámi promluvit."

„Není o čem. Je mi líto, ale jen se na sebe podívejte. Pochybuju, že vám ta sláva bude nějak chybět." Amy zamrkala očima. Nejprve jí význam dívčiných slov nedošel. „Omluvte mě a děkuji, že jste mě sem dostala. Nejspíš se někde stala chyba."

„To asi ano," hlesla cukrářka. Každým dalším slovem, které cizinka vypustila z pusy, si stále více připadala, jako by to ona byla na tomto večírku vetřelcem. Nebýt těch modrofialových lampionů a šílenství, které se dívce odráželo v očích, mohlo by se zdát, jako by do toho okolního třpytu patřila odjakživa.

„Nemáte se čeho bát. S vaším talentem se jistě uchytíte velmi rychle i bez Viktora." Amy ucouvla, když se jí neznámá chtěla dotknout nejspíš, aby ji utěšila.

„O čem to sakra mluvíte?" Stáhla zpět sovu ruku a nepatrně se usmála.

„On vám to neřekl?"

„Neřekl co?"

„Nejspíš nechtěl zranit vaše city. Vždycky bere takového ohledy na ostatní." Amy napadlo, že ta osoba, o které mluvila, jen velmi těžko připomínala Viktora, kterého znala ona. „Ale jistě jste si musela všimnout, že vám to v poslední době příliš neklape." Snažila si nevšímat, jak jí ta šílená ženská před obličej lomí dlaněmi. V duchu se ušklíbla. Takže jí to v poslední době s Viktorem neklapalo.

„Vy jste cukrářka?" zeptala se jí spíš ze zvědavosti, co z tohoto bláznivého rozhovoru ještě vyleze.

„Bože to ne. Ale s Viktorem jsme se shodli, že pokud máme být spolu, musí nejprve ukončit spolupráci s vámi." Amy fascinovalo, jak pro vše, co řekla, měla své odůvodnění.

„Nevím, co vám řekl," začala pomalu ze strachu před ženinou reakcí. „ale věřte mi, že v nejbližší době se neplánujeme s Viktorem osamostatnit."

Tolikrát už si říkala, jak moc by její pobyt v Canneru byl lepší, kdyby nemusela neustále být s ním. Tak proč jí teď tak vře krev při pomyšlení, že by ji měl někdo nahradit?

„No, jak myslíte. Když mě omluvíte, půjdu se po něm porozhlédnout."

„Měla byste odejít." Dívka už byla na půl cesty pryč, když k ní dolehly Amyina slova.

„Nemůžete mě vyhodit. Viktor se to dozví." Cukrářka si založila ruce na hrudi.

„Na to se spolehněte." Neznámá si odfrkla.

„Podívejte se na sebe. Jistě si mezi těmi všemi obdivovateli připadáte jako královna. Jen si užívejte slávy, protože bez něj nejste nic."

Nakonec stačilo jen pošeptat pár lidem ta správná slova, aby Amy mohla s uspokojením sledovat, jak tu káču odvádí pryč. Potěšení z vítězství trvalo ale jen okamžik. Díky ní měli na kontě další scénu.

Práskla za sebou dveřmi, když konečně došli domů. Věděla, že tohle fiasko bylo z velké části i její vina. Nutně si ale potřebovala na někom vybít nashromážděnou zlost a Viktor se ocitl nejblíže.

„Co sis sakra myslel?"

„Vždyť se toho zase tolik nestalo." Prudce se k němu otočila.

„Nic se nestalo?" Strhla si šálu z krku a mrskla jí na botník. „Je mi jedno, co děláš ve svém volném čase, ale příště by ses mohl ujistit, že se tvoje zábava nebude promenádovat pod nosy celého města." Rozhodil rukama.

„Všichni ví, že oba máme za zadkem stovky podobných individuí."

„To na tom nic nemění. To ty mi neustále připomínáš, jak se mám držet „našeho" plánu. Že nesmíme nic nechat náhodě." S klidem v chůzi ji obešel.

„Snad nežárlíš. Když jsem se naposledy díval, nebyl jsem ženatý." Zlostí zadržela dech.

„To ještě neznamená, že se musíš chovat jako děvka." Facka přiletěla tak rychle, že ani nestačila vykřiknout. V první vteřině necítila nic. Hlava se jí zvrátila ke straně tak prudce, že se málem sesunula k zemi. Pravou tváří se jí vzápětí rozehnal oheň. Vhrkly jí slzy do očí.

„Skutečně? Já nás ohrožuju?" Jeho hlas byl tak klidný. Věděla, že kdyby se k němu otočila, začala by brečet naplno, a radši by přišla o oči, než aby ji on viděl plakat.

„Podívej se na mě!" zařval a trhl jí hlavou směrem k němu. Amy stálo většinu sil, aby nezaskučela.

„Nechceš mi něco říct?" pokračoval zase vyrovnaně, div, že se neusmál. Nepromluvila. Vlastně se ani nepohnula v naději, že tu bolest tak zmírní. „Fajn." Popadl ji za zápěstí a odtáhnul do jejího pokoje. Vzrostla v ní panika. Přiřítil se k její knihovně a začal postupně, jednu knihu po druhé polici obnažovat. Listy létaly vzduchem a mezi všemi těmi stránkami začaly postupně vykukovat i jí příliš známé vzkazy na lesklém papíře. Chtěla se pohnout. Chtěla utéct, prostě něco udělat, ale nedokázal to. Strach smísený s bolestí a šokem ji naprosto ochromil.

„Co to je?" procedil skrze zuby, když na zemi ležela i poslední kniha a police, ve které ještě před chvílí byly vyrovnané, jako by najednou přišla o duši. Oči jí putovaly po té spoušti, jako by silou vůle mohla vše zase napravit. Vykřikla, když jí sevřel předloktí a přitáhl k sobě blíž. „Od koho jsou?"

„Prosím, pusť mě." On svůj stisk ale jen zesílil a Amy se díky přívalu dalších slz začal pohled na něj rozmlžovat.

„Od koho?!"

„Já nevím." Přiblížil její tvář až k té své. Naprázdno polkla.

„Víš, že ho najdu. Nenechám si to tebou, ani nikým jiným zkazit." Za tu dobu už si zvykla na jednou výbušnost. Nikdy z něho ale nebyla tak vyděšená, jako byla teď. Usmál se a pohladil ji po zdravé tváři. Potlačila tendenci ucuknout, ze strachu, co by pak udělal.

„Vždyť víš, že patříš ke mně. Potřebuješ mě. Proč si to stěžovat?" Pustil ji. Nebyla na to připravena, takže jí nohy vypověděly službu. Viktor mezitím tanečním krokem proplul okolo ní, jako by se vůbec nic nestalo. Ani se neohlédl.

Chvíli tam seděla, a nezmohla se na nic jiného, než pozorovat ty nehybné lístky, které jí tak často byly útěchou v těžkých časech. Ale i když vzpomínka na to, jak se jí prsty třásly štěstím pokaždé, když objevila další, byla stále čerstvá, už si ten pocit nedokázala vybavit. Snažila se jich dotknout, ale ani přímá blízkost na tom nic nezměnila. Rychle pohlédla do chodby, jestli Viktor není někde poblíž a rychle za sebou dveře do pokoje zamknula. Sáhnula po jednom ze zmuchlaných lístků, a jak ho pomalu a něžně narovnávala, rozplakala se dočista.

Vyčkala, než Viktor usnul, což k jejímu překvapení nastalo poměrně brzy. Jako by na ní úplně zapomněl. Nechtěla myslet na to, co se stane, až se probudí a zjistí, že je pryč. A co teprve, až se od něho vzdálí. Nevěřila na kouzla. Ne na taková, a přesto ji sžírala nejistota. Strach z něho byl ale větší. Sevřela dopis od svého tajného ctitele v dlani, zavřela oči a v očekávání katastrofy překročila práh.