Ti, kteří naslouchali dešti

Kapitola 13. - Noční záře

Než přijela do Canneru, věděla, co je zač. Nebo měla alespoň představu. Jako by z ní město pomalu ukusovalo stále více z její podstaty, aby ji pak mohlo naplnit svou vlastní esencí. Už si nebyla jista ani tím takzvaným talentem, který všichni tak obdivovali. Tohle přece nebyla ona. Věděla, čeho je schopna, a tohle to nebylo. Nechala se ukolébat tím nádherným pocitem, tou energií proudící ji žilami vždy, když se pustila do pečení ve Viktorově přítomnosti. Veškeré pochybnosti zahnala až na samotný okraj své mysli a žila jen tím krásným, a pro ni do té doby nepředstavitelným okamžikem. Teď už tu ale nebyly žádné stěny, za které by se mohla skrýt před pravdou. Neměla kam utéct. Zastesklo se jí po domově a době, kdy bylo vše tak snadné a prosté. Teď, ať se jí to příčilo sebevíc, měla jen jedinou možnost, a tou byl Viktor. Vždycky to byl on.

Dotyk. Tak letmý a něžný, jako šustot motýlích křídel. Pomalu ji jako loutkař vytahoval ze světa snů zpět do reality. Zavadil o její vlasy a Amy naskočila husí kůže. Přála si otevřít oči, ale nešlo to. Nebyla dost blízko.

Ale jak se blížila k tomu okamžiku, kdy by byla schopna zvednout víčka, stále více uvědomovala, že je něco špatně. Vivian je pryč. Měla by být v bytě sama. Otevřela oči, ale místo světla ji obklopila jen další tma. Tma a mužský stín, líbající ji na rty. Neměl tušení, že je vzhůru.

Někde mezi šokem a stále více rostoucím děsem ho odstrčila. Při pádu zavadil o stolek. Byla to taková rána, že si Amy byla jistá, že ji musela slyšet každá živoucí duše v ulici. Chtěla utéct, ale zatočila se jí hlava a zřítila se k zemi. Přimkla víčka k sobě a pokusila se vyškrábat na nohy. Jediná chyba. Musí pryč, musí pryč. Najednou ji něco chytilo za kotník a stáhlo zpět k podlaze. Jen tak tak se jí podařilo zbrzdit rukou náraz. Cítila, jak jí chytá za nohy, aby ji znehybnil. Neměla čas přemýšlet, co je zač. Veškeré její vědění se smrsklo do jediné myšlenky. Musí pryč. Začala sebou škubat, ale neměla šanci. Byl příliš silný. Byl to téměř zázrak, když se jí náhle podařilo jednu nohu uvolnit a pořádně ho kopnout. Srdce jí bušilo tak rychle, jako by mělo každou chvíli prasknout. Přes krev v uších, hučící jako rozbouřený příboj už téměř neslyšela ani vlastní dech.

Vše jí přišlo tak zpomalené. Jako by jejímu mozku trvalo dvakrát pomaleji než obvykle zpracovat okolní vjemy. Byla příliš pomalá. Musela zrychlit. Jako by se od ní ale každou setinou chvíle dveře bytu stále více vzdalovaly. Kdyby na to měla čas, nejspíš by se usmála, když je konečně rozrazila. Musí pryč, musí pryč. Stačí se dostat na ulici. Stačí se dostat na ulici a vše bude v pořádku. Neměla čas. Byla kořistí. Hloupou kořistí, pro kterou je důležitá jen vzdálenost mezi ní a lovcem. Zapomněla, že neumí létat. Nohy jí vyletěly do vzduchu. Bolest zasáhla nejprve ramena a pak hlavu. Snažila se zastavit, ale nešlo to. Kutálela se stále dál a dál.

Chlad. Tisíce polibků, zabořujících se do její kůže jako malé jehličky. Otevřela oči. Myslela si, že sní, při pohledu na to bělostné chmýří, snášející se z nebe na její tvář. Nepamatovala si, jestli někdy viděla něco tak krásného. Procitnout do reality ji přiměla až ta bolest. Přicházela pozvolna, nejprve jako příjemné teplo, které ale postupně vzrůstalo, jak se stále víc prodíralo ze zadní části její mysli. A pak ten kouř. Jeho chapadla se jí sápala po těle, jako by ji pod sebou chtěla pohřbít. Rozkašlala se a překulila na břicho. Chtěla se opřít o paži, ale tou jí projela taková bolest, že se pod její vahou ihned podlomila. Co se stalo?

Praskot. Nebylo to děsivé. Spíš ten druh zvuku, který má tendenci lidi uklidňovat. Praskot ohně v krbu. Byla noc, a i když byly na ulici přítomny lampy, nikdy neměly za následek tolik světla. Pomalu se otočila. Oslepila ji záře. Zatímco do prstů se jí propaloval sníh, do tváře ji uhodil žár. Co se stalo? Z okolních domů se začali vynořovat lidé. Neslyšela, co říkají, jen upírala pohled k té scenerii před sebou. Na Entredaaé, mizející mezi plameny.