Ti, kteří naslouchali dešti

Kapitola 6. - Večírek duchů

„Věnujte mi pozornost. Rád bych pronesl přípitek." Amy si oddechla, když se pohledy všech stočily ke Gerardu Floydovi. Alespoň na chvíli z ní opadl pocit, že jI všichni sledují, pohoršeni nad její nedostatečnou společenskostí. Stiskla sklenici mezi prsty, když se jí i přese všechnu snahu nedařilo zastavit třas.

„Viktore, Amy, netušil jsem, že někdy v životě budu mít ještě šanci být svědkem takového umění, jako je to vaše. Budu mluvit jistě za všechny, když řeknu, že vám přeji mnoho zdaru do nadcházející klání o Dvě siluety. Budu s napětím očekávat vaše nové výtvory. Na vás!" Amy si neodpustila malé ucuknutí, když celé osazenstvo cukrárny poslední slova jako jeden člověk zopakovalo.

Napočítala sotva do deseti, než si jí lidé konečně zase přestali všímat (nebo alespoň svůj zájem dávat tak okatě najevo), a ona se mohla uvolnit. Plna nervozity si jako už tisíckrát za tenhle večer uhladila šaty. Byla zásadně proti tomu, aby si něco takového vzala na sebe, ale Viktor na tom trval.

V poslední době bylo snášení podobných sešlostí stále těžší a těžší. Snad to byly jejich dovednosti, o nichž se zvěsti nesly Cannerem jako požár, a jak se blížilo datum rozhodujícího kola soutěže, zvyšovala se i Viktorova potřeba se angažovat ve společenských kruzích. K Amyině smůle to ale nehodlal podstupovat sám. Byli tým. Bohužel, v jejím případě „být tým" znamenalo jen po celou dobu stát vedle něj a usmívat se.

„V pořádku?" zjevila se náhle vedle ní Vivian jako duch, což bylo opravdu neobvyklé vzhledem k její výšce.

„V rámci mezí," zamumlala Amy a usrkla si nápoje. Za těch pár týdnů byla představena spoustě lidí, ale jen těžko by dokázala oddělit jednotlivé tváře od ostatních.

Viktor ji ujišťoval, že se tentokrát bude jednat o čistě soukromou sešlost. Ani místo konání ji nikterak nezarazilo. Manželům Floydovým byla představena přes Vivian už nějakou dobu. Ráda se zdržovala v jejich cukrárně. Z Rosiných interakcí by si jeden mohl myslet, že se ženy znají mnohem déle, než jen několik týdnů.

Zbytek osazenstva jí ale zůstával záhadou.

„Co je to za lidi?" zeptala se Amy Vivian, která se již stihla zavěsit do dívčina lokte. Černovláska se rozhlédla a nadzvedla obočí.

„Tví kolegové, předpokládám."

„Nikoho z nich neznám. Ty snad ano?"

„Některé. Většinu ještě z doby, kdy jsem se snažila soutěžit." Ticho mezi nimi trvalo několik dlouhých minut. Přesto se Amy nedokázala přemoci odejít z bezpečné přítomnosti své přítelkyně, a vydat se tak vstříc těm žralokům.

„Možná by sis měla vzít příklad z Viktora. Máte skvělý start, ale nikdy nebudete bavit lidi dost dlouho, pokud se nebudete snažit."

„Nestojím o to." Amy se divila, jak se snadno jí ta slova splynula ze rtů. Vždy si myslela, že chce do Canneru proto, aby se stala slavnou cukrářkou. Teprve až tady jí došlo, že nikdy vlastně nechtěla nic víc, než mít dostatek času péct, a to ve svém domově neměla nikdy.

„Tak co tu tedy děláš?" zeptala se Vivian a vyvlékla se z jejího křečovitého sevření. Místo odpovědi zakroužila míchátkem v koktejlu.

„Nemůžu v tom teď Viktora nechat. Jsme příliš blízko. Napadlo mě, že kdybychom zvítězili, mohlo by mi to dát dost publicity a peněz, abych se uživila sama. Ale nechci dál soutěžit." Její přítelkyně jí chytila za rameno a přiměla ji tak k ní zvednout své laní oči.