Ti, kteří naslouchali dešti

Kapitola 32.-S půlnocí padají masky

Obyvatelé Canneru o svém domově rádi smýšleli jako o městě zázraků. Jako o bytosti s vlastní myslí, rozhodující o jejich každodenních životech. Většina z nich byla spokojena se svými prostými osudy. Věděli, jaká cena je za ocitnutí se ve středu zájmů i na jediné vyprávění. Viděli to už tolikrát. Příběhy přicházely a odcházely. Měly poskytovat zábavu, ale nakonec vždy skončily jen bolestí.

Ovšem, že Amy hledali. Kdo by nechtěl být tím, kdo tuhle záhadu konečně vyřeší? Byla to jedna z těch vzácných chvil, kdy jejich zvědavost převýšila pověrčivost. Museli to ale vědět. Že žádnou Amy nenajdou. Jako nikdy nenašli Adrianu. Přesto se už teď i přes všechno špatné svědomí těšili, až se i tento příběh završí. Stejně, jako před lety.

Měla ráda ticho. Nechávalo prostor její mysli. Uklidňovalo ji. Tehdy to nechápala. A když ji obklopilo jako hedvábný kokon, bylo už příliš pozdě. Nikdy jí nedošlo, že i ticho má své tóny. Že i ono dokáže působit bolest. A že po celou dobu, kterou strávila na druhé straně, se zmocňovalo jejího mozku, aniž by o tom měla sebemenší tušení.

Byl to jeden z nejpříjemnějších šoků, který kdy zažila. Rozhovory lidí, nesoucí se větrem. Kodrcání kol po kamenném dláždění. Vůně moře, nesoucí se z přístavu. A slunce. Zpočátku tomu skoro ani nedokázala uvěřit.

Přála si otevřít oči. Cit do těla se jí ale vracel jen velmi pomalu. Měla by pochybovat. To všechno ale bylo ale až příliš skutečné, než aby to považovala jen za sen.

Jeho přítomnost ucítila dřív, než otevřela oči. Samozřejmě, že to musel být on, koho musela spatřit jako prvního. Sotva se stihla vzpřímit do sedu, když se jí zatmělo před očima. Cítila, jak ji zachytily něčí ruce.

„Díky bohu. Nevěděli, jak dlouho budeš spát." Nevidomé oči bloudily po pokoji, jako by tak snad mohly ty stíny rozehnat. Zatlačil ji zpět na polštář, když se při pohledu na Viktorovu tvář pokusila znovu posadit. „Opatrně."

„Kde jsou?" promluvila dívka slabým hlasem a rozhlédla se po nemocničním pokoji. Nebylo třeba se ptát, koho má na mysli. Odtáhl se a skryl svůj obličej do dlaní.

„Je mi to tak líto, Amy. Měl jsem si něčeho všimnout. Viděl jsem ho každý den. Pomáhal mi tě hledat zatímco..."

„Kde jsou?" zvýšila Amy hlas a přerušila tak tok jeho zmatené lítosti. Zarazil se a pomalu k ní zvedl hlavu. Netušil, jak k tomu došlo, ale jejich dříve tak pevně stanovené role se změnily. A on na tom nemohl nic změnit.

„Měla jsi štěstí. Když tě odtamtud vytáhli, nikdo nevěřil..."

„Kde jsou?!" vykřikla a probodla ho pohledem, ze kterého Viktora zamrazilo. Skoro, jako by v ní na okamžik viděl někoho jiného. Narovnal se ve snaze získat zpět svůj obvyklý chladný nadhled, který v Amyině nepřítomnosti tak postrádal.

„Jejich pohřeb byl před pár týdny." Dotkl se hřbetu její ruky. „Je konec."

„Zachránila mě." zašeptala Amy.

„Co jsi říkala?" Cítila, jak se jí do očí derou slzy.

„Rosa. Zachránila mě." Zatěkala očima okolo, jako by jí až teď začalo docházet, co se stalo. „Musím najít Eleanor."

Rozhodně od ní v tomhle stavu nečekal tak prudké pohyby. Skoro ji nestihl zastavit, když se znovu vymrštila z postele.

„Zbláznila ses?"

„Ty to nechápeš. Musí to vědět. Slíbila jsem to."

„Spadl na tebe zatracený barák, Amy." Předstíral, že si nevšiml, jak sebou při zvuku svého jména trhla. „Nemluvě o tom ostatním." Ano, jistě. To „ostatní." Ani to nedokázal vyslovit.

Povzdechl si. „Snažil jsem se ti zajistit klid, ale až zjistí, že ses probudila, bude to horší. Chce s tebou mluvit spousta lidí. Podle doktorů se uzdravuješ rychle, takže už ani to jim nebude moc dlouho bránit v tom sem vtrhnout." Chytil ji za ruce a přinutil ji tak se na něj podívat. „Vím, že je to těžké, ale musíš mi říct, co se tam stalo."

Kdy naposledy viděla stromy? Výhled za oknem se zdál skoro jako projekce jejích bláznivých snů. Jen další krajinkou uzavřenou ve skle, která měla ukolébat její mysl. Zatřásl s ní.

„Amy! Musíme být připravení." Zase to slovo. My. Jako by už ani to nic neznamenalo. Polkla.

„Viktore? Mohl bys zavolat policii?"

„Proč prosím tě?" Velmi pomalu k němu zvedla oči, jako by se sama obávala svých dalších slov. Protentokrát byla její mysl jasná.

„Protože vím, kde najdou hrob Daniela Forsmana."