Ti, kteří naslouchali dešti

Kapitola 18. - Obraz Adriany Forsmanové

Nikdo netušil, co má čekat. Stříbrný vítr. Už jen samotný název této události dokázal všem, kteří se aspoň trochu pohybovali v tom křehkém, cukrářském světě pořádně rozproudit krev. Byl to příslib něčeho velkého. Něčeho nezapomenutelného.

Amy se snažila o předešlých konáních zjistit co nejvíc i když věděla, že se tak na to své může jen těžko připravit. Pravdou bylo, že i když si ve svých dětských snech představovala průběh celé soutěže mnohokrát, teď si nedokázala vybavit ani jeden. Do teď byly pro ni veškerá vítězství prakticky zadarmo. Teď to ale mělo být jiné, že? Nešlo jen o pečení. Účastníci musely často řešit různé hádanky a úkoly, než se vůbec dostali k potřebným ingrediencím. Nehledě na to, že se to, co budou muset upéct, dozvěděli vždy až na místě.

Na předchozí soutěže se nikdy příliš nepřipravovali. Teď ji ale Viktor nutil trénovat každý den. Jako by mělo něco změnit, kolik sněhu ušlehá, nebo kolik květin vyřízne z marcipánu.

Viktor byl nervózní, když neměl nad něčím moc. Možná proto se alespoň snažil mít neustálý dohled nad mladou cukrářkou, když ho nemohl mít nad jejich vztahem, kterému ani jeden z nich nerozuměl.

Popisy Stříbrného větru, které nalezla ve starých novinových článcích uložených v archivu města, se rok od roku lišily. Jednou byly plné barev a tak živé, že i Amy měla pocit, že dokáže vidět roztodivnou zář ohňostrojů na canneské obloze. Jindy naopak to bylo jen pár řádků, ze kterých si člověk jen velmi těžko dokázal udělat obrázek o celkové podobě soutěže. Překvapilo ji, že jich nakonec bylo tak málo. K některým listům ji už ani nepustili ze strachu, že by se pod jejími dlaněmi proměnily v prach. Časové úseky mezi jednotlivými daty konání se jí vypozorovat nepodařilo. Zvláštní, že i teď, kdy ji od soutěže dělilo jen pár dní, jí přišla snad ještě snovější, než když mezi nimi byl celý oceán.

A teď byla tady a měla soupeřit s těmi největšími cukráři z celého Canneru. Uši měla zalehlé z doznívající rýmy, která byla jedním z posledních následků noci maškarního plesu a hlavou se jí míhaly druhy šifer a historických událostí Canneru, které jí Viktor kvůli Stříbrnému větru pracně vtloukl do hlavy.

Chytila se za dlaně ve snaze zastavit třas, který se jich každou minutu zmocňoval stále víc a víc. Předtím aspoň vždycky věděla, co se bude dít.

Rozhlédla se. Mohla být jen ráda, že netrpí klaustrofobií při pohledu na stěny místa, kde se měl letošní Stříbrný vítr odehrávat, a i když někdo se vší ohleduplností opět zprovoznil elektrické osvětlení, jako by se tma i přesto nechtěla vzdát své vlády.

Amy zamžourala očima po zašlých plakátech na divadelní představení, spoře osvětlených oranžovým světlem. Měla vážně štěstí. Muselo to tak nejspíš být, že tentokrát, když se Stříbrného větru účastnila právě ona, nemohla se soutěž konat pod noční oblohou jako mnohokrát předtím, ale pod zemí, a to konkrétně v jedné dnes již nepoužívané části cannerské podzemky.

„Každý z vás dostane fotku a stručný popis dezertu, který budete mít za úkol upéct. Pro dnešní účely bylo ve zdejších prostorách vybudováno hned několik místností, ve kterých můžete získat potřebné ingredience. Na jejich nalezení i pečení máte čtyři hodiny."

Ulevilo se jí, když jí byla konečně vrácena její taška. Cukla sebou pokaždé, když zřízenci postupně vytahovali její věci a přehazovali si je z ruky do ruky. Stiskla popruh a zadržela dech, když se Viktor dotkl její dlaně, snad aby ji uklidnil, i když efekt byl přesně opačný.