Ti, kteří naslouchali dešti

Kapitola 26.-Kde je tvůj rudý šál?

„Co tu děláš?" Vynechal jí dech. Věděla, že stojí jen pár kroků za jejími zády, ale pohnout se nedokázala. I když jí srdce sevřela chladná dlaň, co proměnila její krev v led, nemohla od ní odtrhnout pohled.

Došlo jí, že ztratila hlas, když jí náhle chytil za zápěstí a otočil k sobě. „Co tady děláš?!" I když se její mysl začala pomalu obracet zpět k realitě, její tělo zůstalo nehybné.

Zalapala po dechu, když s ní smýkl o zem. Ta možnost tu byla vždycky. V posledních pár týdnech dokonce mnohem skutečnější. A to, i když většina střípků chyběla. Nevěřila tomu. Myslela si, že ano, ale nakonec její mysl pochybovala. Mohla to být přece nehoda. Jen nehoda. Nemohl přece...

„Jen jedno místo. Chtěl jsem jen jedno místo. Ale ty sis nemohla pomoct, viď? Jako vždycky." Nedokázala se k němu otočit. Přesto si byla docela jistá, že za celou dobu ani na chvíli neodtrhl od Adriany pohled. Dlaň jí vylétla k tváři, ve které jí náhle zamrazilo. Jako by se jí skutečně dotkl. Ale to nebyla ona, že ano? Nikdy to nebyla ona.

„Proč si to prostě nemohla nechat být? Jen jednou." zašeptal Gerard něžně mezi vzlyky. Sevřely se její útroby, když k sobě přivinul Adrianino nehybné tělo. Jako by už ani nemluvil s Amy.

„Vypadni." Byl to jen okamžik, kdy si stačila uvědomit, že to není ona, kdo leží v Gerardově náruči. Tak ledová.

„Vypadni!" Vyškrábala se na nohy a rozeběhla k východu. „Vypadni!!!" zněl jí v uších jeho jekot. A jak se jeho hlas stupňoval, tak ona zrychlovala. Brzy utíkala tak rychle, že nebyla schopna rozeznat, v jakém pokoji se zrovna nachází. Musela pryč. Pryč od té tváře. Pryč od toho křiku. Přitiskla si dlaně na uši, ale řev to neutlumilo. Zdál se tak blízko. Zastavila se jen na chvíli, když jí neznámý tlak sevřel pas. Jen si to představuje. Musí běžet dál. Zastaví se a bude zase zpátky. Ležet na sněhovém lůžku a hledět do jeho uslzených očí.

Samotnou ji překvapilo, když jí nohy nakonec dovedly do jejího pokoje. Dveře neměly zámek, a tak se musela spokojit pouze s židlí vklíněnou pod klikou. Ale ani to jí nedokázalo přinést klid. Jako by jedna její část zůstala uvězněná v tom tajemném pokoji.

Ve vzduchu byl cítit déšť. Zdálo se to skoro neuvěřitelné slyšet jen klapot podpatků a občasný křik, nesoucí se ze středu města.

Každá chvíle strávená jinak, než pokusy o nalezení své přítelkyně, ve Vivian probouzela vinu. Kdyby jen tušila, co dělat dál. Zdálo se, že veškerou práci za ni stíhá celý Canner. Kdyby skutečně existovala šance na Amyino nalezení, přece už by se musela někde objevit.

A pak tu byl její otec. Její bláznivý, panovačný otec a jeho téměř patologická posedlost Gerardem Floydem. On a Rosa byli pro ni jako rodina. O to víc jí otřáslo, když nad jeho slovy začala skutečně přemýšlet. Jako by jen tím, že nad něčím takovým uvažuje, zrazovala vše, co pro ni tento člověk znamenal. Přesto se jí v mysli začaly samovolně objevovat výjevy z doby svého dětství, které bůhví proč potlačila až na samotné dno své mysli. Vzpomínky na to léto, kdy se po Forsmanových slehla zem.

Ten rok měl být celý její dosavadní život převrácen vzhůru nohama. Přesto ve své hlavě měla na tento čas jen pár mlhavých vzpomínek. Jako by se celých dvanáct měsíců točilo v jediném, šedivém stereotypu, ze kterého si nebylo potřeba zapamatovat víc, než jen těch pár světlých chvil.

Byla tiché dítě. Člověk snadno zapomněl, že je s ním ještě stále v pokoji. Možná něco viděla. Něco, co si jako malá neuměla vyložit. Pohled, dotyk...Proč nad tím vůbec přemýšlí? Vždyť je to směšné. Žila s tím mužem skoro celý svůj život. Něco takového ze sebe přece jen tak někdo nesmaže. Jistě by se to někde projevilo. Nakonec.

Léto v Canneru trvalo jen chvíli. Většina jeho obyvatel tehdy opustila město a na těch pár týdnů se přemístila na druhou stranu ostrova, blíže k moři, které náhlou změnu teploty vždy směle ignorovalo.

Adrianin šál, rudý jako korál, ztrácející se mezi mořskými vlnami, větrem unášený stále dál od břehu. Gerardův smích. Dotyk písku mezi prsty. Rosin úsměv, když jí pomáhala hledat mušle a pohled, kterým neustále bloudila ke třem postavám před nimi. Drobnějšímu, skrývajícím se ve stínu dvou mohutných. Jediná tmavá hlava mezi dvěma, které se v záři slunce podobaly tekutému zlatu.

Jak mohla kdy přehlédnout ten smutek v Rosiných očích?

Zastavila se a pohlédla vzhůru. Bylo to sice už pár měsíců, ale i teď při pohledu na ruiny Entredaaé ji přepadaly mdloby. Byla ráda, že nemusela být u svého otce, když se to dozvěděl a schytala tak jen jeho necitelný pohled.

Byla si jistá, že i kdyby dala obchod opravit zpět do jeho původní podoby, nikdy by to už nebylo stejné. Ta aura, obestírající její domov jako závoj, byla pryč.

„Promiňte, můžete mi pomoct?" Překvapeně se otočila. Nebyla zvyklá, že by na ni v této části města někdo mluvil. Ne jako v centru. Zjevil se skoro jako duch. V tom obleku a s kloboukem na prošedivělé hlavě vypadal jako ozvěna z dávných dob. „Hledám jednu cukrárnu. Entredaaé? Už je to nějaký čas, co jsem tu byl naposledy." Zamrkala očima.

„Stojíte před ní." Šok v jeho tváři ji přistihl nepřipravenou. Do obchodu příliš lidí nechodilo ani za jejího fungování. Tedy od doby, kdy byl její otec předán odborníkům. Snažila se jeho obličej zařadit, ale nic jí neříkal. Promnul si čelist.

„Co se stalo?"

„Nikdo pořádně neví. Nehoda." Rozhlédl se, jako by se na zničenou cukrárnu nemohl už dál dívat.

„Nevíte, kde bych mohl najít majitele? Je v pořádku, že ano?" Přešlápla z nohy na nohy a založila si ruce na hrudi.

„Jak se to vezme. Mohu se zeptat na vaše jméno?" Jako by její otázce zpočátku nerozuměl. Až po chvíli se zahanbením sejmul svůj klobouk.

„Ó ano, ovšem, promiňte mi." Natáhl k ní dlaň. „Patrick Bates."

Pamatujete si na něj ještě někdo? :D