Ti, kteří naslouchali dešti

Kapitola 11. - Děvčátko ze skleněného domu

Nedalo by se říct, že by byla Vivian překvapená, když ten večer na prahové cukrárny spatřila Amy Webovou. Nečekala ale, že se objeví ještě tentýž večer, kdy její nabídku odmítla. Na pozadí zasněženého Canneru vypadala tak drobně. Malá, urousaná postavička, křečovitě svírající tašku se svým jediným majetkem, starou, špinavou šálou ledabyle omotanou okolo krku a s pomalu zbarvující se modřinou na tváři. Vivian si nemohla pomoct, ale přesto v jejích očích rozeznávala více nejistoty a strachu, než úlevy. To, jak se neustále ohlížela přes rameno, jako by si nebyla jistá, jestli tu vůbec má být.

Viktor ji přišel hledat o několik dní později. Ne hned, následujícího rána, jak Vivian předpokládala. Na čele měl bouli, jako by cestou do Entredaaé vrazil do sloupu a neznat ho, nejspíš by ji pohled na tohoto naštvaného muže s rudým vejcem na čele a očima podlitýma krví rozesmál.

„Kde je?"

„Taky tě zdravím."

„Nehraj si se mnou. Nejsem zrovna v náladě, abych poslouchal ty tvoje kecy." Tu noc, kdy ho promočeného přijala k sobě, a tak mu umožnila vše, co měl dnes, zřejmě měl tu správnou náladu. Nahlas se ale nic říct neodvážila.

„Co tady děláš, Viktore?" zeptala se s povzdechem a opřela se o pult. Zalitovala, že tu zrovna nikdo není. I jeden člověk by dokázal vyvolat bouři ve společenských kruzích, a tím k ní přivést vlnu zákazníků, netoužící po ničem jiném, než se podívat na ženu, která dokázala vyvést z míry někoho, jako je Viktor Price. Stále byl veřejností znám spíše jako úspěšný, zábavný muž, než jako cholerik, kterému nedělá problém vztáhnout ruku i na ty, o kterých ví, že mají jen velmi málo možností, jak se bránit. O tom se přesvědčila, když viděla, v jakém stavu k ní Amy dorazila.

„Kde je Amy?" Aby na ně dal důraz, odsekal jednotlivá slova.

„Takže od tebe konečně utekla?"

„Vím, že se schovává u tebe."

„A z čeho tak usuzuješ?" Založila si paže na hrudi. „ Za poslední dva měsíce měla více než dost možností, aby se seznámila s někým, kdo by jí v takové situaci mohl pomoci. Navíc, nemyslíš, že by to tu vypadalo trochu jinak, kdyby pro mě zase pracovala?" Vždycky to tak bylo. Jakmile Amy s Viktorem vyhřáli trouby, jako by vůně nových cukrovinek přitáhla všechny lidi z okolí, kteří do té doby obchod přehlíželi. Teď tu ale bylo pusto. Ostatně jako většinou. Kdo by chtěl v takové situaci na sebe stahovat pozornost? Vivian věděla, jak Amy pečení miluje. Jaké to asi bylo, když pokaždé, když ponořila ruce do těsta? Musela znovu vidět Viktorovu tvář?

Zatnul čelist a otočil se. Po celou dobu zadržovala dech v očekávání, jestli je tohle opravdu konec, a to i ve chvíli, kdy srazil k zemi stojan, a po obchodě se rozsypaly ještě před chvílí tak pečlivě naaranžované zákusky. Stálo ji to veškeré sebeovládání, aby na to nějak peprně nezareagovala, jak bylo podle jejího mínění na místě.

Neuvědomila si, jak moc je napjatá, dokud jí nezmizel z dohledu. Zadívala se na polámané, cukrové květiny a rozmazaný máslový krém. Stejně za nic nestály.

Chtěla jít nahoru zkontrolovat Amy, ale ukázalo se, že nemusela jít daleko. Seděla na schodech, s koleny přitaženými až k bradě a s tou otřesnou šálou omotanou okolo zápěstí. Vivian si uvědomila, že jí bez ní měla štěstí vidět jen velmi málo.

„Slyšela jsi to?" zeptala se, i když odpověď byla více než zjevná. Amy přikývla. „Vrátí se?" zašeptala slabým hlasem.

„To nevím." odpověděla nakonec majitelka obchodu, protože jestli si něčím nebyla jistá, tak to tím, kam až je Viktor Price ochoten zajít, aby dosáhl svého cíle.