Ti, kteří naslouchali dešti

Kapitola 31.-Na dosah ruky

Musí to být zvláštní pocit. Ten okamžik, kdy procitáte. Když se sen začíná trhat v realitu a vy si poprvé uvědomíte následky svých činů.

„Musíme jít." zamumlala Rosa a vytáhla zkoprnělou Amy z pokoje.

„Tys ho zabila." zašeptala Amy, zatímco se Rosa pokoušela mezi třesoucími se prsty udržet klíč od pokoje. Hořce se usmála.

„Ten by potřeboval víc, než jen ránu konvicí na čaj." Konečně se jí podařilo zamknout. Jako by ho dveře dokázaly zadržet.

„Pojď. Dostanu tě odsud."

Tohle nemohlo být správně. Kolikrát se pokoušela utéct? Kolikrát se snažila najít konec těch chodeb, které obklopovaly její pokoj? Nemůže to přece být tak snadné.

Vyjekla, když se dům náhle otřásl Gerardovým řevem. Hon začal.

Dům se obrátil proti nim. Ty chodby přece musely někde končit. Neměly šanci. Byly v pasti. A on to viděl. Musel být blízko. Cítila jeho pohled. Otočit se ale neodvážila. Ne, na to nebyl čas. Jen utíkat. Po schodech dolů a zase nahoru, skrze dveře. Pryč od těch hlasů, pronikajících ze zdí.

Nemohly to vydržet dlouho. Rosa tiskla Amyino zápěstí k sobě, jako by ji mohla ochránit před hněvem svého manžela. Co to jen provedla?

Zradila ho. Ve chvíli jeho největšího vítězství se k němu otočila zády. Možná, kdyby ho odprosila...

Co si jen myslela? Dostala se k Amy moc blízko. Nebylo to jako předtím.

Její vlastní mysl se obracela proti ní, když utíkala ztemnělými chodbami, vláčící nebohou Amy za sebou jako panenku. Musela se několikrát ohlédnout, aby se ujistila, že v dlani nesvírá jen vzduch.

Adriana nepatřila mezi živé. Ve tváři měla něco z těch přízraků, vznášejících se ve fluoreskující záři hřbitovů.

Rosu děsila představa, jak moc ji Amy v poslední době připomínala. Co jí to jen provedla?

Byla provdána za ducha. Dvacet sedm let, kdy se k němu snažila dostat. Pochopit ho. To vše ztratilo smysl. Existovala jen jediná myšlenka. Jediné přání. Na to ale bylo příliš pozdě, že ano? Měla svou šanci. Kdysi dávno...

Co by tím změnila? On by nikdy nepřestal.

A tehdy její po letech konečně probuzená mysl utichla. Strach ustoupil do pozadí. Zastavila se, neboť věděla, že na ničem z toho nezáleží. Po celé ty roky žila jen ve stínu Gerardových představ. Nakonec to byla ale jen její vina. Vše mohlo být jinak, kdyby nebyla tak hloupá. Kdyby měla alespoň špetku odvahy. Ta myšlenka jí vykouzlila na tváři smutný úsměv. Přízrak minulosti a všech těch dní, které mohly být, a které ona odmítla.

Dřív než Amy stihla cokoliv říct, Rosa ji chytila za ramena.

„Doběhni na konec chodby a vyjdi schody. Pak dvakrát doleva a stále rovně, dokud nedojdeš do zeleného salonku. Nechala jsem ti otevřené zrcadlo,"

„Jaké zrcadlo..."

„Jen mi slib, že opustíš Canner. Že se nestaneš jednou z nás." přerušila ji Rosa a s naléháním stiskla její ramena. A Amy, příliš zaslepená strachem k tomu muži, který jim byl v zádech, přikývla. Kdoví, jestli i v právě té chvíli své slovo už neporušila?

Zdálo se, že jí to jako odpověď stačilo. Přitiskla ji k sobě a poprvé po velmi dlouhé době se upřímně usmála. Chytila ji za ruce.

„Prosím," Radost v očích náhle vystřídala lítost. Polkla, jako by si nebyla jistá, jestli má pokračovat. „Řekni Eleanor, že měla pravdu. A že mi to je líto." Slova jí přes rty šla jen velmi těžce. Jako by si je opakovala v hlavě už velmi dlouho, ale nikdy nebyla schopna přiznat jejich skutečnou váhu. Bylo toho víc, co by jí ráda řekla. Ale nebyl čas. Pohladila Amy po tváři. „A ať nemá strach. Tohle není konec." A i když se jí v očích třpytily slzy, spiklenecky se na ni ušklíbla, jako by spolu sdílely tajemství. Tušila, že je to naposledy, co s Rosou Floydovou mluví.