Ti, kteří naslouchali dešti

Kapitola 17. - Dokud jsme spolu

Je to zvláštní. Tápat ve tmě a vědět, že tam ve stínech se skrývá někdo další. Nemůžete to slyšet, nemůžete se toho dotknout, ale i přesto jste si více než jisti přítomnosti něčeho dalšího, natahujícího k vám dlaň. A po čase, až i vy dostanete pocit, že okolo vás je jen nekonečná tma, možná pak začnete ten přízrak, tu poslední známku i jiného světa, než je ten váš, docela postrádat. Ovšem jen do chvíle, než ucítíte na krku jeho dech.

Na malou chvíli Amy zalila úleva, když se konečně zas ocitla v bezpečí stěn jejího a Viktorova bytu. Nikdy odsud neměla odcházet. Až poté si vzpomněla, že ani zde není v bezpečí, a že už dávno pro ni jedinou hrozbu nepředstavuje jen Viktor.

Jen co se za nimi zaklaply dveře ji zavřel do její ložnice se slovy, ať se ani nehne a zmizel. Sesunula se na postel a stiskla víčka k sobě. Ta dívka. Stále ji viděla. Překrásnou loutku napodobující život, který jí z očí stihl vyprchat dřív, než dopadla na zem.

Objala si trup. Ostatní události dnešního večera ve stínu té finální bledly. Najednou Amy bylo jedno, jak se k ní Viktor zachoval na zahradě. Chtěla jen obejmout, a aspoň na malou chvíli se cítit v bezpečí. Zachytila svůj odraz v zrcadle, který kromě ní zachycoval i postel za jejími zády. Zamrkala očima, když se její tvář rozmlžila. Pomalu přistoupila ke své podobizně. Povrch zrcadla se zatetelil a Amy k němu ještě více naklonila hlavu. Hleděla na svou tvář a při tom si nevšimla, jak se za jejím ramenem, těsně u zdi zhmotnil stín. Formoval se, až získal tvar a věnoval dívce jediný, smutný úsměv zpoza zlatých vlasů.

Zalapala po dechu a otočila se. Byla stále sama. Promnula si obličej. Co se to s ní jen děje? Pohled jí padl na toaletní stolek. To není možné. Dotkla se svých vlasů, které už dávno stihly uniknout před sevřením účesu, do kterého je Amy zkroutila na začátku večera. Před šperkem, který jí během toho všeho musel někde vypadnout. A přesto byl tady. Hřebínek s motivem motýla, jehož křídla zářila snad ještě jasněji, než si pamatovala. Tohle byla její vina. Od samého začátku. Pozvala ten přízrak do jejich životů, a když dostala nabídku, udělala to znovu. A to vše jen proto, aby naštvala Viktora. Co si myslela? Musí se toho zbavit. Všeho. Přiběhla k oknu a mrskla šperkem do vzduchu, jako by se snad nemohl k ní znovu vrátit. Přesto jí vzdálené cinknutí o dlažbu přineslo útěchu.

Viktor se vrátil jen o chvíli později.

„Musíme pryč." Prohlásila Amy jen, co si ho všimla.

„Uklidni se."

„Ne, ty to nechápeš. To on ji zabil. Vidíš?" A podala mu zmačkaný dopis, který předtím obdržela.

„Co to je?" Objala své tělo. Cítila, jak jí naskakuje husina.

„Přišlo mi to, když jsme byli na plese." Sledovala ho, jak stále dokola přejížděl pohledem po těch několika řádcích. Vykřikla, když list náhle roztrhl a padla na kolena v marné snaze jednotlivé útržky zachytit. „Co to děláš?"

„Na tohle teď nemám čas, Amy."

„Musíme odejít. Otočím se a vím, že je za mými zády. Pohlédnu do zrcadla a vím, že mě může vidět stejně tak dobře, jako já sebe. Už jednou zabil. Udělá to znovu."

„Nebuď paranoidní."

„Paranoidní?" I když se snažila uklidnit, cítila, jak jí hlas hystericky přeskakuje. Musela zaklonit hlavu, aby viděla Viktorovi do tváře. Jak šílená se mu asi musela zdát? „Do domu se mi stále dokola vkrádá člověk, který přede mnou zabil úplně nevinnou dívku. Jak se asi mám chovat?"

„Byla to nehoda. Všichni to viděli."

„Víc jak polovina z nich byla už dávno na mol. Viděli, co vidět chtěli." Zvedla se na nohy, dotkla se jeho ramen, načež ruce zase odtáhla, jako by se bála, že se o něj popálí. „Prosím. Přestěhujme se. Udělám všechno, co řekneš, jen prosím, odejděme odsud." Nadzvedl jí obličej tak, aby se mu musela dívat do očí, ve kterých se mu zalesklo.

„Něco pro tebe mám." A odběhl pryč. Když se vrátil, nesl před sebou, jako by to bylo něco cenného, botu.

„Co to má být?" zeptala se Amy.

„Co myslíš?" A opatrně jí botu předal. „Pozvali nás." zašeptal, jako by tomu ani sám nemohl uvěřit. Ještě jednou si jí pořádně prohlédla. Pohled na tak obyčejný předmět se během jedné vteřiny naprosto změnil. Načervenalá, lesklá kůže. Precizní stehy a žádná další do páru. Přejela prsty po vzorech vyrytých do kůže. Až při bližším zkoumání jí došlo, že se jedná o slova.

„Ale to..." Nemusela se dívat, aby věděla, že se usmál. A pro jednou se za tím neskrývalo nic jiného, než štěstí.

„Upřímně, počítal jsem, že to přijde. Ale teď, když to vidím..." Obkroužila dlaní linii boty, která nikdy nebyla určena pro skutečné nošení.

„Stříbrný vítr."Jako by její hlas patřil někomu jinému. Protože tohle nemohla být ona, že ne? Nikdy tomuto zvyku příliš nerozuměla. Pozvánky na botách. Každých pár let naprosto originální a rozdílná skupina pánských bot předána jen těm vyvoleným, kteří se měli zúčastnit soutěže.

Tohle byl jejich cíl. Jejich sen. Síla, která je poháněla vpřed. Tohle měl být konec jejich příběhu. Ale teď bylo všechno jinak, že ano?

„Co to znamená?" Uchopil její hlavu do svých dlaní.

„Že musíme být opatrnější víc než obvykle, a že až zvítězíme, už nikdo na nás nezapomene." Opřel své čelo o její a pohlédl jí do očí. „Tohle je jen začátek." Polkla, ale uhnout pohledem nedokázala.

„On si pro mě přijde." zašeptala, jako by se bála, že je v jejich prázdném bytě může někdo slyšet. Usmál se a v tom jediném pohybu bylo tolik něhy, až se Amy musela ptát, jestli před ní nestojí někdo cizí. Přitáhl si jí k sobě a ona, aniž by chtěla, se v jeho náručí skulila jako dítě. Pohladil ji po vlasech.

„Všechno bude v pořádku, dokud budeme spolu." A ač by ráda zavřela oči a zapomněla na veškeré strasti okolního světa, nemohla si pomoci, aby v jeho slovech neslyšela výhružku.

Tentokrát jen krátká, ale musím prozradit, že se blížíme ke chvíli, kdy bude Amyin obdivovatel odhalen :)