Ti, kteří naslouchali dešti

Kapitola 19. - Tanec se stíny

Řeči novinářů, kteří se motali okolo lidí, jako byli Amy a Viktor bylo nutné brát s rezervou. Byla to slova, která je živila, a která měla jediný úkol. Každý den k sobě přitáhnout co nejvíce čtenářů. Tentokrát se ale v přikrášlování skutečnosti ani nemuseli příliš snažit.

Stříbrný vítr byl nejočekávanější akcí za posledních několik let. Přístup tam měla jen hrstka reportérů a každý z nich, stejně jako jejich zaměstnavatelé doufal, že ho zato událost bude živit nejméně po dobu dalších několika týdnů.

Jaký šok a překvapení, když odbil konec a z té špičky cukrářů z celého Canneru se vítězem stal ten, kterému najednou nikdo nemohl přijít na jméno. Byl známý. To bezpochyby. Jeho tvář se jistě objevovala každý den v novinách. Přesto teď, když ho viděli držet tu legendární trofej, zaplavil je pocit, který by se možná dal nejblíže připodobnit ke zklamání. Tak tohle je ta velká osobnost, která má být dalších pár let opěvována celým městem? Nakonec, i když se snažili k úctě k ostatním soutěžícím tento názor změnit, Stříbrný vítr byl jen o dvou osobách. Všichni ostatní byli jen stíny v pozadí jejich záře.

Viktor Price a Amy Webová. Viktor a Amy. Odkud se vzali? Čím to je, že kdykoliv se ocitnete v jejich přítomnosti, zachvátí vás pocit, že se díváte do očí zázraku? Proč se tak moc podobají dvojčatům Forsmanovým, kteří před patnácti lety prožívali v Canneru docela stejný triumf? Bude i příběh Amy a Viktora mít tak tragický konec?

Stále další a další otázky, ke kterým si mohli odpovědi jen domýšlet. To bylo to, co obyvatele města živilo. Ne další, tuctový cukrář, který talent možná má, ale jinak je naprosto nezajímavý.

Byla to záchrana jejich myslí, když se dozvěděli, že se jedna polovička z této přeslavné dvojice pohřešuje. Pro jednou se chodbami podzemního Canneru opět rozeznělo cvakání fotoapárátů. Svět byl opět v rovnováze.

Přítomní svědci byli náhlou proměnou vždy tak rozvážného Viktora Price uchváceni.

Našli ji až k ránu jen kousek od místa, odkud se soutěžící na samotném počátku vycházeli. Během okamžiku byla veškerá pozornost stažena zpět na ně a titulní stránky všech místních novin zaplnily fotografie Viktora tisknoucí k sobě bezvládnou Amy. Na konci dne už si nikdo nepamatoval jméno toho, který vyhrál Stříbrný vítr.

Byl první, koho spatřila, když se probrala z bezvědomí. Za ten jediný den se okolo jejího lůžka vystřídaly celé zástupy osob, u kterých zapomněla jejich jména dřív, než je vůbec stihly vyslovit, ale jí to bylo jedno. Záleželo jen na něm.

V nemocnici si ji nechali jen na pár dní, než usoudili, že je v naprostém pořádku. Někdy během jejího pobytu jí navštívila i místní policie. Nebýt viditelných modřin a předešlých, ne zrovna milých událostí s Amny spojených, nejspíš by každý předpokládal, že omdlela nebo se ztratila. Nebo obojí. Připadala si hloupě, když jim už po sté vyprávěla o tom někom, zanechávajícím záhadné vzkazy a lákající ji tajných pokojů, které jaksi někdo zapomněl zakreslit do původních plánů. A čím více svůj příběh vyprávěla, tím v jejích ústech nabíral na hořkosti. Už dokonce i jí to vše začínalo znít jako pohádka. Proč ji pustil. Držel ji v rukou. Neměla se jak bránit. A přesto ji nechal jít.

Ostatní si toho nevšimli, ale Amy strávila s Viktorem příliš mnoho času, než aby náhlou změnu jeho chování jen tak přešla. Měl strach. Panikařil. Bylo jen otázkou času, než udělal něco zbrklého.