Ti, kteří naslouchali dešti

Kapitola 30.-Teď už tě vidím

„Můžeš se na chvíli zastavit?"

„Uhni mi laskavě!"

„Gerarde, uklidni se."

„Přestaň mi konečně říkat, co mám dělat!" rozkřičel se na Rosu a odstrčil její dlaně, kterými se ho snažila ukonejšit. Promnul si obličej. „Špatně jsem to odhadl. Měl jsem odjet dřív."

„Nikdo o nás neví." Stejně tak mohl její slova zašeptat i vítr. Zavrtěl hlavou.

„Nesmím ztrácet čas. Řekni Adrianě, že odjíždíme."

„Myslíš Amy." řekla velmi pomalu, jako by doufala, že se přeslechla. Jak mohla to šílenství tak dlouho přehlížet? Jak si mohla myslet, že se někdy změní? Že ji jednoho dne snad skutečně uvidí?

„Vždyť jsem to řekl." A razantně zaklapl víko svého kufru. „Restauraci jsem přepsal na tebe a nechám ti tu dost peněz na pohodlný život. To jen aby sis o mně nemyslela nic špatného." Takže to pro něj byla? Po skoro třiceti letech manželství?

„Já s tebou nepojedu?" zeptala se tenkým hlasem a najednou jí bylo zase jedenáct a v nadýchané baletní sukýnce spolu s ostatními žábami snila o docela jiné, pohádkové budoucnosti.

Bylo to poprvé, kdy na ni Gerard konečně pohlédl. Konejšivě se usmál a zastrčil jednu z jejích dnes už prošedivělých loken za ucho. Zadržela dech.

„Nemůžu s sebou přece táhnout minulost." zašeptal ještě stále s tím něžným úsměvem a Rosa si na vteřinu pomyslela, že ji hodlá políbit. Vzápětí se ale zas odtáhl. „Chci začít nový život. Jen já a Adriana. Jak to mělo vždycky být."

„Jmenuje se Amy." promluvila náhle silným hlasem. „Adriana je mrtvá. Zabil jsi ji." Čekala to. Jakou jinou reakci asi mohla vyvolat? Přesto její tělo zaplavil děs, když ji zničehonic chytil pod krkem a přirazil ke zdi.

„Já-jsem-ji-nezabil." odsekal jednotlivá slova, jako by o svém tvrzení snad chtěl přesvědčit i sám sebe. „To on. Říkal, že ji miluje, ale místo toho ji jen pomalu připravoval o život." Věděla, že pro něho přestala existovat v okamžiku, kdy povolil stisk.

Ten den si pamatovala jasně. Adriana nebyla nikdy zrovna příkladem zdraví. Spíš se zdálo, že jen co se její stav jen trochu zlepšil, přesunula se k další, mnohem horší nemoci. Tehdy to ale bylo jiné. Ještě tentýž večer se její manžel vrátil domů. Nemusel nic říkat. Ty zablácené boty a špinavá košile, špatně skrytá pod drahým sakem mluvily sami za sebe. Daniel Forsman byl mrtvý.

Chyba, kterou si Gerard nikdy neodpustil.

„Chtěl jsem ji zachránit. Zastavit čas. Nikdy jsem..." začal si pro sebe mumlat a napnul ruce. Potlačila nutkání ho obejmout. Probodl ji pohledem. „Stejnou chybu už znovu neudělám. Ne teď, když jsem ji konečně našel." Popotáhl si sako. „Dojdi pro Amy. Chci si s ní promluvit."

„Gerarde, zamysli se. Nemůžeš ji jen tak odvést."

„To jsi říkala i předtím." Povzdechla si a přimkla víčka k sobě.

„Ona tě nemiluje." Napjal se.

„Možná. Všechno má svůj čas." Nasadil si klobouk a popadl kufr. „Zapomeň na to. Půjdu za ní sám."

„Gerarde, prosím."

„Co? Co po mně ještě chceš?"

„Pořád je čas. Odjeďme odsud. Můžeme na všechno zapomenout." I po tom všem ho stále milovala. Stále doufala. I po těch letech.