Ti, kteří naslouchali dešti

Kapitola 15. - Barvy šílenství

„Amy, pohni! Odcházíme." Už za chvíli se měla před celým Cannerem promenádovat po boku Viktora, jako jeho snoubenka. Místo toho ale mohla jen hledět na ty šaty, které měly tu iluzi, ten zlý sen, proměnit ve skutečnost.

A pak tu byla ta druhá věc. Objevila se až dnes. Amy se ani na okamžik nehnula z bytu, a i tak, když jednou vyšla do pokoje, byla tam. Ležela na její posteli s takovou samozřejmostí, jako by tam patřila odjakživa. Krabice, převázaná černou, saténovou stužkou. Žádný vzkaz. Přesto ani na vteřinu nezapochybovala o dárci. Při myšlence, že tu někdo byl, jen pár kroků od ní, se celá roztřásla. Měla se jí zbavit. Měla si vyslechnout Viktorovo prohlášení, že je jen paranoidní. Že ho ve své vyčerpanosti sem dost možná dal on sám, a jen na to zapomněl. Měla se vyděsit a vyhodit tu krabici z okna. Prostě ji dostat pryč. Stačilo ji ale jen uchopit do dlaní, a do mysli, kde po tak dlouhou dobu přebýval jen strach, se vloudilo i něco docela jiného. Zvědavost.

Prsty se jí třásly vzrušením, když dárek otevřela. Zalapala po dechu. Mělo ji to napadnout. Odhrnula hedvábný papír, velmi pomalu rozvinula látku a s okouzlením sledovala, jak zachytává zbytky světla, které uvízly v Amyině pokoji. Jednoduchý, černý, vykrojený živůtek bez ramen s lehkou, oranžovou sukní připomínající motýlí křídla. Jedno z nich napnula před svou tvář, aby se skrze něj mohla podívat. Až tehdy mohla vidět zlaté nitky vpletené do membrány.

Na dně balíčku na ni čekala z černých spirál složená maska a hřebínek do vlasů se stejným motivem, kterým byla tvořena i sukně. Jako v zajetí nějakého kouzla přejela prsty po sklíčkách barvy medu, které vyplňovaly křídla. Na malý okamžik naprosto zapomněla na fakt, že by původní majitel mohl tentokrát způsobit mnohem větší škodu, než pár ohořelých trámů.

„Amy?" Při zvuku svého jméno jí šperk vyklouzl z ruky a neslyšně dopadl na postel.

„Jdi napřed. Budu hned za tebou."

„Jsi si jistá?" Chvíle, kdy v jeho hlase zaslechla takové prohřešky oproti jeho obvyklému chování, jako byla nejistota, starost, nebo dokonce i strach, patřily k okamžikům, které Amy připomínaly, že i Viktor je jen člověk, stejně, jako ona.

Strnula, neboť věděla, jak nedůvěryhodně musí její slova znít, když ještě před pár dny byla vyklepaná jen z představy, že by měla opustit dům. Jak by se jí asi mohlo, podle něj, hodit zůstat doma, a Viktora nechat, ať se s posměchem Cannerem vypořádá sám?

„Neboj se. Neztrapnila bych tě." Stálo ji to veškeré úsilí, aby se na konci věty neušklíbla. Něco jí říkalo, že by to Viktor mohl i přes zavřené dveře poznat.

„Dobrá tedy. Setkáme se až tam. Nerad bych čelil pohledu Eleanor Gardnerové bez tebe." Říkala si, jestli si při těchto slovech popotáhl manžety, jako pokaždé, když ze vší té nervozity nevěděl, co s rukama. Oddychla si, když konečně zaslechla klapnutí vchodových dveří.

Tohle byl špatný nápad. Ale čím déle hleděla na Viktorem vybrané šaty, tím více pociťovala nutkání projevit, alespoň na chvíli, vzdor. Ukázat mu, že ještě stále část její osoby, byť nepatrná, nepodléhá jeho vůli. Ve chvíli, kdy se dotkla jemné látky, která s provokací protékající mezi jejími prsty, věděla, že je ztracená. Koneckonců, byly to jen šaty, ne?

I kdyby snad neznala cestu, nebyla šance, aby ji nakonec nenašla. Canner, po většinu času tak pochmurný, se na jedinou noc celý rozzářil. Místa, jejichž stíny obvykle protrhávalo jen pár starých lamp, byla teď osvícena lampiony, které postupně, jak projížděli ulicemi, přecházely z jednoho odstínu na druhý, až se změnily úplně.