Ti, kteří naslouchali dešti

Kapitola 22. - Svět za zrcadlem

Neměla tušení, že někdy bude tak moc postrádat něco tak triviálního, jako byl čas. Nebo alespoň jasně viditelnou stopu, kterou na okolním světě zanechával. Zatímco dříve pro ni měl východ a západ slunce jen velmi malý význam, teď dokázala před zrcadlem strávit i hodiny a sledovat, jak se noční čerň pomalu zvedá ve prospěch dne. Jak uklidňující bylo mít pojem o toku času. Proto ji tak šokovalo, když jednoho dne začala o svých zápiscích, které si tak pracně vedla, pochybovat. Byl to jen okamžik, kdy její mysl zakolísala. Přesto ji pomyšlení, že by snad začala samu sebe vidět, jako další vážku uvězněnou v jantaru, vystrašilo.

Odpor a tvrdohlavost, kterou projevovala ze začátku, se ukázaly jako ne příliš účinné způsoby, jak z vězení uniknout, a tak nakonec zvolila jinou strategii.

Věděla, že ji sleduje. Byla si vědoma toho, že krom dýchání a repetitivního pohybu ruky, zvedajícího se s jídlem k jejím ústům a zase zpět, se její tělo ani nehnulo. Chuť vnímala jen vzdáleně. To bylo posledních pár dní každý večer. Zatímco celý den byla po většinu času sama, na večeři se vždy vrátil. Všimla si něčeho Rosa? Přece musela. Nikoho jiného by nenapadlo na Gerarda v tomto kontextu byť jen pomyslet, ale jeho žena si přece musela všimnout nějaké změny.

Ale posledně tomu tak očividně nebylo. Posledně tu, která byla na jejím místě, nezachránili.

Neublížil jí. Po celou dobu se choval, jako by zde byla hostem, což dívku nutilo spíš k pozornosti, než aby snad dostala pocit, že tomu tak skutečně je, jak bylo jistě Gerardovým záměrem. Tušila ale, že to nebude mít dlouhého trvání. Viděla to každý večer. Pokaždé, když se pokusila zavést konverzaci k něčemu mnohem důležitějšímu, než byly úkony běžného dne, jako by vždy na okamžik vypadl z role. Skoro jako by se něco, co kdysi dávno v sobě pohřbil, začalo drát na povrch. Jen záblesk na okraji jeho zornice. Vzpomínka na legendu, kterou stvořil. To díky němu se jména Forsmanových stala nesmrtelnými. Otřásla se. To poslední, co si přála, bylo je následovat.

„Co bude dál?" zeptala se najednou. Cinkot příborů ustal.

„Co myslíš?"

„Všechno. Jsem tu už déle jak týden."

„Nejsi tu snad spokojená?" Rozhovory s ním se vždy rapidně zkomplikovaly, jakmile přestali klouzat jen po povrchu. Připomínaly tanec na zamrzlém jezeře. Musela našlapovat zlehka. Správně volit slova i způsob, jakým je podá.

„Naopak, ale přece tu nemůžu zůstat věčně." Zadržela dech, když složil noviny, kterým po celou dobu věnoval většinu své pozornosti. Snažila si nevšímat šokujících titulků o jejím zmizení.

„Obávám se, že to bude trvat o něco déle, než budeš moci odsud odejít. Viktor převrátil celý Canner vzhůru nohama. Každý by tě teď rád našel." A věnoval jí široký úsměv, jako by jí to snad mělo lichotit.

Potlačila vzrůstající paniku, když k ní zničehonic přistoupil, a tím překonal vzdálenost, kterou mezi nimi tvořil mohutný, jídelní stůl.

„Něco pro tebe mám." A odkudsi vytáhl svazek klíčů. „Napadlo mě, že by ses tu možná ráda porozhlédla. Třeba se tu pak budeš cítit lépe." A zdálo se, že svá slova myslí naprosto upřímně. Věděla, že takové gesto je znakem, nebo alespoň pokusem o vybudování důvěry. Už žádná tajemství. Jak moc děsivá musela být taková myšlenka pro někoho, kdo tak dlouho žil v bezpečí jejich tichého našeptávání?

„Díky," řekla tiše, zatímco se snažila strávit jeho milý úsměv, na který nebyla zvyklá reagovat. Těžko říct, jestli jí větší strach naháněl jeho ledový klid nebo podobné náhlé, a pro něj naprosto netypické změny nálad.