Ti, kteří naslouchali dešti

Kapitola 21. - Pod maskou

Toužila po pohybu. Po alespoň malé známce života. Přítomnosti. Kéž by mohla přesvědčit své plíce, aby polapily kyslík mihotající se prostorem. Nohy, aby se konečně hnuly z místa. Protože tohle nemohla být pravda, že? Vždyť to...vždyť to vůbec nedávalo smysl.

Hodinový strojek v její hlavě, který v důsledku nedávných událostí už dávno pozbyl svého pravidelného rytmu, se v návalu dalších zběsilých myšlenek otřásl a zaskučel.

„Jak...?"

„Neposadíte se?" zeptal se a úsměvem pokynul k jednomu z křesel. Dokonce i ona jako by na zlomek okamžiku uvěřila, že je tohle jen jedna z jejích obvyklých návštěv cukrárny manželů Floydových. On i Rosa představovali jistou stabilitu a bezpečí, kterou v Canneru postrádala. Vše, co si s jeho osobou za tu dobu stihla spojit, se najednou začalo bortit. Přesto se jedna část její mysli takové změně bránila. Pro ni byl Gerard někdo, kdo Amy vždy podporoval a bránil před Viktorovými záchvaty vzteku. Pro ni byla jen samotná představa o takové zradě nemyslitelná.

Nedokázala své tělo přimět k reakci. Mohla ho jen sledovat. Stejná tvář, stejný úctu vzbuzující postoj. Vzhledem k okolní scenerii byl jako slepá skvrna. Jako chyba, která se vloudila do jinak naprosto dokonalého zařízení. Otřásla se, když na své kůži ucítila jeho zkoumavý pohled.

„Omlouvám se za ty šaty, ale nic jiného jsem tu bohužel neměl a pochybuji, že byste chtěla zůstat v tom, co jste měla předtím na sobě. Co nejdřív vám nechám ušít nové." Mohl říkat, co chtěl, ale nemohla se zbavit pocitu, že mu přináší jisté zvrácené potěšení ji vidět takhle. Doufala, že si nevšiml, jak její oči na okamžik uhnuly k jedinému zdá se východu, a to schodišti, stáčejícím se do temnoty. V cestě k němu jí ale stál Gerard.

„Ale no tak," zabručel, když zaznamenal, kam se upíná dívčina pozornost. „Už se nějakou dobu známe, tak co kdybychom si promluvili jako normální lidé a vy mě nechala vám nabídnout čaj." Neměla tušení, jak moc byla absurdita v jeho slovech myšlena naschvál. Jako by snad veškerý strach chtěl shodit tím, že je jen paranoidní. Že tohle vše je přece jen naprosto normální.

„Kde to jsem?" sebrala konečně sílu ke složení celé věty.

„V bezpečí. Nebo snad opravdu toužíte si vzít Viktora Price?"

„Do toho vám nic není."

„To máte pravdu, ale napadlo mě, že by se vám možná pomoc hodila." A s těmi slovy slil do jednoho z připravených šálků vroucí nápoj.

„Jestli tu nejsem vězeň, tak mě pusťte." Stále doufala. Poslední vzdech po snu, kterým byla po celé měsíce kolébána. Založil si paže za zády.

„Obávám se, že situace venku vám v tuto chvíli není příliš nakloněna."

„Umím se o sebe postarat."

„O tom pochybuji." Uvelebil se do křesla a přehodil si nohu přes nohu. Tohle byla jen těžko chvíle pro takto špatně mířený vzdor, a tak zůstala zticha.

Vše, co se za její setrvání ve městě stihlo, stát jí projelo hlavou jako černá stuha.

„Ta dívka na plese...Zabil jste ji?"

„Měl jsem za to, že to byla nehoda."

„Vaše dopisy říkají něco jiného." Zadržela dech, když ji přišpendlil pohledem ke zdi. Najednou si připadala jako hmyz vystavený ve skle.

„Byla tam spousta lidí. A vy mi jistě dáte za pravdu, když řeknu, že nehody se někdy zkrátka stávají." Dal si záležet, aby si u posledních slov byla vědoma každé slabiky.

Stín, sklánějící se nad její hlavou. Kroky v jejích zádech. Rudá záře, pohlcující oblohu. Kolečka v jejím hodinovém strojku se opět rozeběhla. Ať vše svědčilo o opaku, jedna její část ho stále viděla jako jejího přítele. Až doteď. Role se změnily.

Netušila, kde sebrala sílu znovu odlepit nohy od země. Ráda by měla čas představit si, jak v místech, kde ji držel Gerardův pohled pevně připevněnou ke stěně, zůstaly povlávat útržky její duše. Snažila se vytěsnit z mysli scénář, kdy zakopne a skutálí se z těch příšerně prudkých schodů. Jako tehdy. Objala ji tma. Zapátrala okolo sebe pažemi. Vykřikla, když ji stáhnul zpět a přitiskl ruce k tělu, aby se nemohla bránit.

„Uklidni se," zasyčel jí do ucha. Nesnesla na sobě jeho dotek.

„Pusťte mě!" Překvapilo ji, když poslechl. Otočila se k němu čelem a objala si trup. „Nevím, proč tohle děláte, ale já tu nemůžu zůstat. Neumím to vysvětlit, ale když nejsem s Viktorem, dějí se špatné věci." I když se opravdu snažila, měla velmi blízko k pláči. Pochybovala, že její slova budou mít na jeho konání nějaký dopad, natož aby jí uvěřil, ale byla to v současné době její jediná možnost. Přísahala by, že se usmál, i když v téhle tmě nebyla schopna vidět víc, než jeho obrys.

„Toho se skutečně nemusíte bát." On na rozdíl od ní zřejmě viděl v noci perfektně, a tudíž si všiml jejího zmateného výrazu. „Zkušenosti mě naučily, jestli se tomu tak dá říct. Ptala jste se mě, kde to jste," To, že jí vzal za ruku si uvědomila až ve chvíli, kdy jí násilím vklínil do svého rámě, a ona tak ztratila veškerou volnost pohybu. „Možná byste to měla vidět sama."

Jen tak tak zvládala za ním jít, zatímco její paže, stále uvězněná v jeho stisku, každou minutou bolela víc a víc. Konečně zastavili, zpátky v zeleném salonku. Zavedl ji k jedné ze stěn. Zdálo se, že tam bylo něco překryto plátnem. Možná skříň. Pokynul jí, aby přistoupila. Za celou dobu ho nespustila z očí.

„Co to má být?" zeptala se těkajíc pohledem mezi ním a starou plachtou.

„Podívejte se sama." Jen velmi nerada natáhla dlaň. Zaváhala. Gerard po celou dobu tiše vyčkával. Ať jí zmítal sebevětší strach, instinkt jí napovídal, že by jí nakonec nikdy vědomě neublížil. Sevřela plátno mezi prsty, zavřela oči a zatáhla. Slyšela, jak dopadlo okolo jejích nohou. Otevřela oči. Nejprve si nebyla jistá tím, co vidí. Snad okno? Velké, oválné okno, kterým kdyby byla možnost, mohla pohodlně projít. Nemířilo ale ven, ale do nějakého pokoje. Konkrétně na něčí postel. Proč jí to místo bylo tak povědomé? Oči se jí rozšířily poznáním zrovna ve chvíli, kdy na scénu nastoupila další postava. To nemůže být...Rozeběhla se k oknu a začala do něj bušit.

„Viktore!" Bušila, kopala, ale jako by ji neslyšel. Vypadal děsivě. Začal se přehrabovat v jejím stole. Nikdy předtím ho neviděla tak ráda.

„Viktore, tady jsem! Otoč se!" Najednou se otočil a pohlédl přímo na ní. Na tváři se jí velmi pomalu rozlil úsměv, jako by si nebyla jistá, jestli je vůbec takové emoce hodna, a položila dlaň na studenou plochu. Přece ji musí vidět. Naděje v ní svitla jen na okamžik. Úsměv začal uvadat. Zalapala po dechu, když se otočil a odkráčel pryč.

„Neslyší tě," obeznámil jí Gerard naprosto zbytečně. Zavrtěla hlavou. Vždyť byl přímo před ní.

„Viktore! Vrať se, ty idiote!" Obyčejné sklo by se pod jejími ranami už dávno roztříštilo. Cítila, jak jí po tvářích stékají slzy. Vyčerpaně se sesunula k zemi. Místnost naplnily její vzlyky. Zrcadlo. Celou dobu to bylo zrcadlo.

Mohl ji sledovat, kdykoliv chtěl.