Ti, kteří naslouchali dešti

Kapitola 33.-Amy

Někteří musí zemřít, aby nalezli sílu k životu.

Zpráva o Amyině probuzení se šířila jako požár. Všichni viděli, jak se toho dne dům, ještě před nedávnou dobou obletován novináři pro pár, který obýval jeho zdi, do sebe propadl, jako by ho pohromadě držela jen vůle předchozích majitelů.

S napětím tam stáli a sledovali, když se z trosek začala vynášet těla. Tentokrát tu byl důkaz. Už žádné domněnky. Jen fakta. Přesto se cítili poněkud zrazeni. Ne snad kadencí příběhu, který před jejich očima dohrál své poslední, bouřlivé tóny, ale protože se jim opět potvrdilo to, co už dávno sami věděli. Že Canner ve svých zvrácených hrách nikdy neprohrává. Že ani tentokrát neměli šanci. Ale co by to bylo za děti, kdyby stále nedoufaly?

Pro nově příchozí to bylo jen další z měst. Ti ale, kteří nikdy nepřekročili jeho hranice, mohli na každý den naslouchat jeho pohybům. V Canneru probíhalo vše v cyklech. I přes zdánlivý chaos mělo vše své místo, do kterého se vždy po uplynulé lhůtě zase přetočilo, jako kolečka hodin. A tak to mělo být.

Podle některých se ten den otřásla zem. Ať zrovna měli na práci cokoliv, vše bylo přerušeno mohutným výbojem, který se prohnal městem jako přívalová vlna. To když byl řád, který tak dlouho usměrňoval veškeré šílenství do rozčeřených spirál, po letech vyvozen z rovnováhy.

Všichni se shodli na jediném. Amy Webová tam tehdy měla zemřít.

I když se Amy uzdravovala téměř zázračnou rychlostí, trvalo ještě nějaký čas, než byla schopna nemocnici opustit. A ať byla snaha udržet zprávu o posledním spočinutím Daniela Forsmana jen v nejužším kruhu sebevětší, úniku mezi lidi mohli jen těžko zabránit.

K tomuhle nemělo dojít. Nemělo je nic rozdělit. Tehdy věděl, co dělat. Každý krok plynule přecházel v další. Skoro jako tanec. Žádné zaváhání. A Amy měla být s ním. Teď už si nebyl jist ničím.

S létem přichází naděje. Pár slunečných týdnů, na které obyvatelé tohoto ostrova, věčně ponořeného v mlze, čekali jako na smilování. Každý rok. Každý rok, kdy se z Canneru na malý okamžik stalo město duchů. Až dodnes. Tentokrát zůstaly všechny ty domky na riviéře prázdné.

Často je tomu tak, že se vždy jednou za čas vynoří místa, která k sobě lidi zkrátka přitahují. Prominentní večírky, výstavy a ano, očividně i čerstvě nalezené hroby.

Snažila se nevnímat křik lidí, od kterých je dělila jen zástěna z policistů. Z dálky vypadali Amy s Viktorem skoro jako bohové, jak ze svahu shlíželi do mokřin pod sebou. Kdokoliv, kdo s nimi ale měl už tu čest, si musel všimnout, že je na nich od poslední doby něco velmi špatně.

„Jsi si jistá, že..."

„Ať hledají dál." utnula Amy Viktora, aniž by odtrhla pohled od bažin. Navzdory teplému větru, čechrajícím jim vlasy, k sobě tiskla kabát.

„Nemusíš tu být. Vždyť si sotva..."

„Něco jsme našli!"

Předpokládal, že půjde o další planý poplach. Teprve až děs v Amyiných, do té doby nepřítomných očích, ho přiměl se otočit. „Proboha."

Při pohledu na to tělo, táhnoucí se z černé díry jako z pekel, se jí podlomila kolena. Toho, že ji Viktor stihl zachytit, si ani nevšimla. „Jak mohl?" zašeptala.