Ti, kteří naslouchali dešti

Kapitola 12. - Odraz skutečnosti

Vivian si už zvykla, že svůj domov sdílí s duchem. Brzy ji vnímala asi tak stejně, jako přítomnost křesla. Jako součást prostoru. A jako u každého nábytku, i u tohoto vyvolalo menší znepokojení, když se jednou za čas bez vnějšího přičinění, změnilo místo jeho obvyklého setrvání. Byt by mohl být prázdný, a stejně by se nic nezměnilo. Proto byla Vivian tak šokovaná, když jednou, poté co zavřela obchod, vystoupala po schodech jako každý večer a otevřela dveře.

Vždy tam bylo ticho. Jen, pokud se člověk opravdu zaposlouchal, mohl rozeznat mělké, přerývavé výdechy. Jedinou známku přítomnosti další živé bytosti. Obvykle seděla v křesle, zahleděná do svého vlastního světa. Jako by se z ní každý den kousek vytrácel. Vivian byla zoufalá. Její přítelkyně jí pomlau unikala mezi prsty a ona neměla ponětí, jak jí pomoci. Ještě byla ale dost při smyslech, aby ji snad napadlo pomyslet na Viktora.

To tedy očekávala. Bílý, dokonale uklizený pokoj s Amy v rohu, která bude zase o něco průsvitnější. Nebyla připravena na takový náraz, v podobě dívčina návratu z mrtvých. Nejprve si jí ani nevšimla. Viděla jen knihy. Desítky knih, které byla zvyklá po celá léta vídat seřazené v knihovně přesně tak, jak je tam její otec zanechal. A uprostřed nich ona. Schoulená, jako by chtěla pohltit samu sebe a v třesoucích se rukou svírající útržky papíru, byly nějaké vzácné artefakty. V jejím postoji bylo něco děsivého. Přesto v ní Vivian poprvé za těch několik týdnů, které se táhly spíše jako měsíce, zahlédla život.

„Proboha! Jsi v pořádku?" Prokličkovala mezi svazky a sehnula se k dívce. „Co se stalo?" Amyina ruka se třásla, když ji pozvedla, aby Vivian ukázala lístek.

„Je to její, že ano? Adriany." Černovláska si až teď uvědomila, jak dlouho už jí neslyšela pořádně promluvit. Byla zvukem jejího hlasu tak překvapena, že jí v první chvíli ani nedošel význam toho, co řekla.

„Cože?" Dívka se usmála, a i přes obecně uznávanou definici úsměvu, v tom jejím bylo tolik zoufalství, až se i Vivian z něj udělalo mdlo.

„Nakonec přeci jen vše končí u ní. U krásné Adriany." Zasněně přejela špičky prstů po papíře, téměř identickým s tím, který držela majitelka obchodu.

„Nakonec jsem přece jen odrazem skutečnosti."

Vivianiny vzpomínky na Adrianu byly velmi mlhavé. V době, kdy Cannerem cloumala vlna nadšení z dvojčat Forsmanových, byla ještě dítě. Vše, co si o tom éterickém stvoření pamatovala, byly její dlouhé, blonďaté vlasy, které tolik obdivovala, a její téměř láskyplné přejíždění prsty po hřbetech knih. Těch stejných, které teď ležely rozházené po celém pokoji, s ručně popsanými vzkazy mezi stránkami. Celé to najednou dostalo nový rozměr.

Opatrně vykroutila poslední list z Amyiných dlaní aby ho porovnala s těmi ostatními. Byly opravdu naprosto stejné.

„Amy? Amy!" Konečně ji přiměla, aby se k ní otočila čelem, i když měla pochybnosti, jestli jí opravdu vnímá.

„Kdo ti to poslal?" Už chtěla svou otázku zopakovat, protože předpokládala, že ji neslyšela, když se Amy, najednou rozesmála. Hrubým, pro ni tak netypickým smíchem.

Pomalu vstala. Tohle nemohla vyřešit sama. Potřebovala pomoc. Přitiskla si dopisy k prsům. Přesně věděla, kam jít, ale bála se tu Amy nechat samotnou.

„Amy? Musím si dojít něco zařídit. Nevadí ti tu zůstat chvíli sama?" Proč měla najednou pocit, že mluví s dítětem? Dívka mávla rukou.