Ti, kteří naslouchali dešti

Kapitola 28.-V hlubinách zoufalství

Vivian mohla jen uvažovat, co se v Grandpalus následujícího dne mezi panem Batesem a jejím otcem odehrálo. Jestli byl Robert Charles v něčem skutečně dobrý, tak v uchovávání staré zášti. Od té doby s Patrickem nemluvila a obávala se, že veškeré stopy, které jí byl duch Canneru ochotný předhodit, už vyčerpala. Dál byla jen tma.

Možná za to mohl pocit viny, co ji neustále hnalo vpřed. Věděla, co všechno je v sázce. Na váhání nebyl čas. Musela najít někoho, komu na naleznutí Amy skutečně záleželo. Snažila se. Přece musel někdo existovat. V mysli se jí ale neustále zjevovala ta stejná tvář. Jako by vše, co se jen trochu dotýkalo její ztracené přítelkyně, muselo zahrnovat i jeho.

Jak už bylo v posledních pár týdnech obvyklé, Gerard byl pryč. Jeho restaurace se už dávno stihla vyšplhat mezi ty nejlepší. Nebyl důvod, aby se tu zdržoval po celou dobu. Kdo jí dělal skutečnou starost, byla Rosa. Vždy ji měla za tu silnou. Dokonalý protějšek pro někoho, jako byl Gerard Floyd. Jak tu mohla s nimi celou dobu žít a ani jednou si nevšimnout toho smutku na okraji jejích očí. Toho, jak se pokaždé prudce narovnala, když do místnosti vešel její manžel a zase se uzavřela, když se na ni ani nepodíval. Toho, jak mezi prsty mnula látku šatů pokaždé, když se vzdálil z domu.

Vivian se čím dál častěji stávalo, že v restauraci krom hostů a personálu zůstávala sama. To když už Rosa nedokázala snést pohledy všech těch stěn. Věčný svědci i soudci celého jejího života. Od dětství až po celý ten vtip, který tak dlouho nazývala manželstvím.

Přese všechny předpoklady se Vivian dál úspěšně dařilo vyhýbat se Viktorovi. Až dodnes. Tentokrát na něj čekala. Šarm a kouzlo, kterými si vždy tak snadno získával důvěru, byly z větší části pryč. Zatímco dřív byli lidé schopni vycítit jeho přítomnost ještě dřív, než se k němu skutečně otočili, dnes vyvolával asi tolik pozornosti jako mlha na okenní tabulce. Zhubl a jeho kůže z nedostatku spánku zešedivěla. Přesto na něm něco bylo. I teď, když připomínal spíš chodící mrtvolu než člověka a neobklopovala ho zlatavá aura vyšších světů, probouzel v ní ty stejné pocity, jako když ho viděla poprvé. Jestli byl někdo, kdo Amy skutečně potřeboval, byl to on.

Nikdy si nepotrpěla na všechny ty pověry, ve kterých se obyvatelé Canneru vždy tak vyžívali. Jak mohla ale dál odvracet zrak, když se skutečný zázrak odehrával přímo před jejíma očima?

Umíral a moc dobře to věděl. Někdo tak zoufalý jako on by ji mohl vyslechnout.

Mohl by okolo ní projít, aniž by cokoliv řekl. Kdyby se mu ovšem nepostavila do cesty.

„Můžu si s tebou promluvit?" Jako by si zpočátku ani neuvědomil, že je to ona, kdo na něj promluvil. Pokusil se okolo ní protáhnout, ale nenechala ho.

„Můžeš mě nechat projít?" Ještě stále mu záleželo na jeho už tak dost pošramocené pověsti. Další na řadě. Tak mu říkali. Pro někoho, kdo se tak moc snažil, aby k němu ostatní vzhlíželi, to nebylo zrovna milé označení. Překvapilo ji, jak moc mu záleželo na udržení si své tváře, zatímco zákazníci, sedící jen kousek od nich začali zbystřovat.

„Jde o Amy." řekla tiše a naklonila se k němu. Ušklíbl se.

„A kdy ne? Omluv mě, ale mám ještě něco na práci." A prošel okolo ní. Chytila ho za předloktí.

„Můžeš se aspoň na chvíli přestat chovat jako pán všeho tvorstva a poslechnout si mě?" procedila skrze zuby, dobře si vědoma pozornosti, kterou začali v obchodě vzbuzovat.