Nemysli a jeď

Ze smutného dne může být veselý

Na strýcův pohřeb přišlo kupodivu hodně lidí. Některé jsem znala z firmy. Byli to převážně jeho zaměstnanci a kolegové. Překvapilo mě, že se tu stavili i někteří závodníci i sponzoři. Netušila jsem zda to bylo jen z úcty nebo k účasti na pohřbu měli jiný důvod, ale popravdě mi to bylo jedno. Pro mě bylo hlavní co jsem k strýci cítila a co vše jsem s jeho smrtí ztratila.
Strýc pro mě hodně znamenal, vlastně mi po tátově smrti nahrazoval otce, ale nedovolila jsem si na pohřbu prolít jedinou slzu. Musela jsem zůstat silná kvůli mámě a Emily. Nasadila jsem kamenný výraz a svírala Emily za ruku. Stály jsme přímo před rakví a viděli, jak ji spouští do země."Sbohem strýčku,"zašeptala jsem a hodila na rakvi červenou růži. Vzpomněla jsem si na chvíle, které jsem se strýčkem strávila. Bývala jsem s ním tolik šťastná. Přestala jsem trávit tolik času se svým gangem a věnovala se víc rodině a práci.

Cítila jsem, jak se mi do očí tlačí slzy. Prudce jsem zamrkala ve snaze se slz zbavit a povedlo se to. Nepřáli jsme si žádnou kondolenci. Už tak toho na nás bylo moc. Zůstali jsme tři ženy sami proti okolnímu světu.

Odvedla jsem Emily s mámou ke svému autu a odvezla je domů. Nechápu, jak jsem si na sebe mohla vzít černé společenské kalhoty s máminou černou halenkou a k tomu lodičky. Tohle rozhodně nebyl můj styl. I když bych dokázala řídit auto v podpatkách, tak jsem si přece jen obula tenisky, schované v autě.

Jen co jsme přijeli domů, šla si máma lehnout. Poslední dobou bývala často unavená. Připomínalo mi to období, kdy měla rakovinu, ale teď jí prý nic není. Emily si sedla do obyváku k televizi a pustila si film. Šla jsem se převléct do pokoje. Těšila jsem se až si obléknu něco normálního a rozpustím si účes, který mi máma udělala. Na pohřbu jsme museli reprezentovat naši rodinu, strýčkovu rodinu, a tak jsme se podle toho i oblekli, ale teď jsme doma a já se můžu konečně převléct. Oblekla jsem si šedý nátělník a černé rifle. Opět jsem to byla zase já. Rozpustila jsem si vlasy a zdělala si otravný lesk na rty. Nechápu, jak to někdo může stále nosit.

Dneska jsem dlouho stála a mojí noze se to nelíbilo a dávala to na vědomí svou bolestí. Vytáhla jsem ze skříně ortézu a nasadila si ji. Jeden z dlouhodobých následků z nehody. Naštěstí jsem se ss tím už naučila žít i chodit,i když mi ortéza neumožnovala tolik pohybu, který jsem měla ráda. Zamířila jsem z pokoje zpátky do přízemí.
Emily stále seděla u televize a máma spala v ložnici. V domě panovala smutná nálada a negativní energie. Cítila jsem to i na svém těle. Potřebovala jsem se rozptýlit, a proto jsem se dala do vaření oběda. Pustila jsem si k tomu písničky a začala vařit.

Brzo jsem měla oběd uvařený a neměla co dělat. Potřebovala jsem se něčím rozptýlit a to šlo nejlépe prací. Vzpomněla jsem si, že máme v práci motorku, která čeká na opravu. Noha už mě přestala bolet, a tak jsem si ortézu sundala. Stejně bych s ní nemohla řídit auto.
"Emily v kuchyni máte uvařený oběd. Dohlédni na mámu a nic neproveď, jasný?"zakřičela jsem na Emily, když jsem se v hale obouvala.

„Jasně a kam jdeš?"zeptala se Emily a vyšla z obyváku. Vypadala v pohodě na to, že má za sebou pohřeb. Nejspíš to tolik nevnímala. Přece jen jsem se strýčkem trávila víc času já než ona.

„Do práce. Potřebuji si vyčistit hlavu."Vzala jsem si do ruky černou koženou bundu a letmo Emily objala. Nebyla nadšená, že zase mizím do práce.

„Dobře. Jen jeď opatrně, Kim."Tohle mi říkala pokaždé od té doby, co jsem měla nehodu. Nedivím se jí. Všechno co se nám v životě stalo, na ni hodně doléhalo a moje nehoda to všechno jen zhoršila. Nasadila jsem svůj úsměv, abych jí trochu uklidnila a snažila se zpříjemnit situaci.

„Nejezdím, tak snad vždycky?"Emily se taky usmála, ale na očích jsem jí poznala, že se stále bojí.

„Pokud vždycky znamená nikdy."