Nemysli a jeď

A s pravdou ven

Kim

Byla jsem ze všeho hrozně unavená, takže mě nepřekvapilo, když jsem cestou usnula. Bylo to jen otázkou času. Dokonce mi ani nevadilo, že Luke řídil mého miláčka, zatím co já byla ponořena do krásného spánku.

„Vstávej, růženko. Jsme na místě," probouzel mě Lukův tichý hlásek. Musel by mě znát lépe, aby věděl, že mě tak lehce nevzbudí.

„Ještě pět minut," zamumlala jsem a přemístila si hlavu do lepší polohy. Z druhé strany se ozval smích. To jako vážně. Člověk si chce ještě pospat a on se směje? Ač nerada otevřela jsem oči a zaměřila je přímo na něj.

„Být to na mě, odnesl bych tě klidně až do tvojí postele, ale vzbudil jsem tě přesně, jak sis přála, milady." Fajn jedna nula pro něj, ale ten jeho pohled se mi nelíbil. Nebo líbil? Já nevím. Byl to prostě ten pohled, že to myslel vážně a dokonce si to určitě i představoval a myslel. Nebo na něco jiného? Nadzvedla jsem obočí a zkřížila si ruce na prsou.

„Myslel jsi do mé nebo do tvé?" zeptala jsem se. Lukův úsměv se rozšířil a prohrábl si vlasy, které mu už na rozdíl od mých uschly. Ten zmetek.

„Přistižen," řekl Luke s nevinným pohledem. Protočila jsem oči a jemně ho bouchla do ramene. Luke mi chytil ruku a zadíval se na mě.

„Je ti líp?" zeptal se mě a přejel mi po hřbetu ruky. Jeho dotek vysílal elektrické signály do mého těla. Bylo jasný, že se zeptá, ale i přesto mě to překvapilo. Stále jsem cítila tu díru v místě, kde se nacházelo srdce, ale už to tolik nebolelo.

„Líp, ale stále to bolí," řekla jsem skoro šeptem a zadívala se ven z předního skla. Už nepršelo, ale na zemi byly kaluže a suchá země se změnila v bahno.

„Běž se převléct a odpočinout, zaparkuju ti auto a donesu ti klíčky," nabídl Luke, naklonil se přese mě a otevřel dveře na mojí straně.

„Nemusíš mi říkat, co mám dělat. Nesnáším to," řekla jsem. Opravdu nesnáším, když mi někdo říká co mám dělat. Dokážu se o sebe postarat sama.

„Dobře, dobře, beru na vědomí, ale až budeš nemocná nestěžuj si," odpověděl mi klidně a zvedl ruce v gestu míru. Uznávám, že má pravdu, protože mě oblečení studilo. Sedět v dešti na autě nebyl nejlepší nápad, ale prostě jsem to potřebovala. Zhluboka jsem si povzdechla, odepnula pás a vysedla z auta. Luke se na mě vítězně podíval.

„Kdyby to oblečení tolik nestudilo, tak se ani nehnu," řekla jsem a zpražila ho pohledem.

„Já nic neříkal." Práskla jsem dveřmi od auta, aby ho už jel zaparkovat do hangáru a sama se vydala s rukama v kapsách směrem k autobusu. Stále jsem uvažovala nad tím, co se v nemocnici stalo a za všechno mohl jen jeden jediný člověk. Zajímalo mě, kde k tomu přišel a proč mi to dal zrovna teď.

Odbočila jsem za jedním autobusem, abych se dostala k tomu svému a uviděla ho. Jen z jediného pohledu se mi dělalo špatně. Lítost a tu puklinu u mého srdce naplnil vztek. Plný ničím nefalšovaný vztek jen a pouze na něj. Kdyby mi to nikdy nedal do toho autobusu, nemusela jsme o tom vědět a nic z toho by se nikdy nestalo. Zamířila jsme si to rázným krokem rovnou k němu a vrazila mu pořádnou facku ve chvíli, kdy se otočil.

„Proč jsi to zatraceně udělal!" zařvala jsem na něj. Byla jsem plná vzteku, který jsem si mínila vybít na něm. Rick mě od sebe odstrčil.

„O čem to sakra mluvíš?" zeptal se mě. Takže on si ještě bude hrát na blbého? Ten parchant. Vlepila jsem mu další facku a cítila to příjemné pálení na dlani.