Nemysli a jeď

Náhoda nebo osud

Luke

Bylo zvláštní jít s ní ruku v ruce po nemocniční chodbě. Kim se vypadala klidně, ale podle toho, jak mi drtila ruku určitě klidná nebyla. Jen to zase schovávala pod tou svojí kamennou maskou, kterou jsem už prokoukl, ale ta maska se jí jako ředitelce bude hodit. Už jsme byli skoro u pokoje, v kterém ležela její matka, když se Kim zastavila a pustila moji ruku. Pdíval jsem se jí do očí, kde jí šel vidět strach.

„Luku já tam nedokážu vejít," řekla a posadila se na židli, naproti dveřím od pokoje její matky. Nechápu čeho se tolik bojí. Prostě jen řekla něco ze vzteku, to ji nikdo nemůže mít za zlé, ale pokud se tam nedokope bude toho litovat. Už jsem se nadechl, že jí něco řeknu, když mě v tom zadržela zvednutým prstem a pozvednutým obočím.

„A nezačínej zase s tím, že toho budu litovat, protože kdybych měla cítit vinu za všechno co jsem kdy udělala, složila bych se. Hlavní bylo dostat sem bráchu a to se mi povedlo, takže mě tam nedostane nikdo. Ani ty, ani pocit viny či Derek a dokonce ani Emily." Když se snaží nebýt přístupná, tak si nehlídá, co říká, protože není jediná, kdo je tu vychytralý. Nechal jsem Kim sedět na židli a vešel do pokoje. Všechny oči se na mě otočili v naději, že jsem Kim, ale pak se stočili zase zpátky. Rozhlédl jsem se po místnosti, jestli někde nenajdu tátu, ale nikde nebyl. Kam ten starý jezevec zase odešel?

„Odešel chvíli před vámi," řekla mi milým hlasem paní Monterová. Pořádně jsem si ji prohlédl. Byla připojená na různé přístroje až pohled na ni bodal u srdce, ale i přes hadičky, které měla připevněné na rukách jí na tváři hrál milý úsměv, i když z očí jí sršela jediná otázka. Kde je Kim. Bylo na ní poznat, že se bojí.

„Ona je neskutečná," řekla s povzdechem Emily, zvedla se z lehátka, na jejímž okraji seděla a proklouzla kolem mě ven na chodbu k židli, kde seděla Kim.

„Hele zvedej ten svůj zadek a padej za námi do pokoje!" Asi jsem měl za ní zavřít dveře, protože do téhle holky bych neřekl, že umí křičet.

„Opravdu je tohle naše malá Emily?" zeptal se Derek s nadzvednutým obočím. Jeden z rysů, který mají s Kim společný. Paní Monterová jen pokrčila rameny a na tváři se jí rozšířil úsměv, když Kim vešla do pokoje se sklopenou hlavou a Emily hned za ní s vítězným úsměvem. Jak se jí to zatraceně povedlo?

„Neříkej, že tě tahle malá mrška přinutila jsem dojít," řekl pobaveně Derek. Kim zvedla hlavu a překřížila si ruky na prsou.

„Divil by ses, jaká se z ní stala vyděračka," odpověděla mu Kim a posadila se na židli u lehátka. "Mrzí mě co jsem řekla." A pak že se bojí. Opatrně jsem otevřel dveře a prošel z pokoje pryč. Oni teď potřebují být spolu a já je nemíním rušit a být tam jako nevítaný host. Myslím, že pojedu zpátky k dráze, protože tátu jsem sem dovezl, ale teď tu nemám na práci nic.

Rychle jsem prošel pryč z nemocnice zpátky ke svému autu, kde jsem si okamžitě sedl za volant. Otočil jsem s klíčky v zapalování a otočil jimi. Čekal jsem, že motor hned naběhne, ale místo toho to jen divně zachrčelo. Tohle jsem opravdu potřeboval. Zkusil jsem znovu nastartovat, ale výsledek byl stejný. Auto se nepohnulo ani o kousek. Okamžitě jsem vstal z auta a přešel ke kapotě, kterou jsem otevřel a snažil se zjistit příčinu, proč mi nechce jet auto, ale asi po pěti minutách neustálého prohlížení jsem nic nenašel. Tohle bude chtít omrknout v lepších podmínkách s potřebným vybavením, které tady na parkovišti nenajdu. A jsem na pěkným místě, kde ani sluníčko nesvítí.

Kim

Nedokážu pochopit, jak se Emily povedlo dostat mě z té židle a omluvit se mámě, která to vzala v klidu.