Nemysli a jeď

Vítej zpátky doma, Kim

Kim

Spát vedle Luka bylo příjemné. Když byly jeho ruky omotané okolo mého těla cítila jsem se v bezpečí a přišlo mi, že na nic nejsem sama. Jakmile jsem se ráno probudila v jeho medvědím objetí, byla venku už tma. Podívala jsem se na mobilu na čas, který hlásil tři hodiny ráno. Zase jsem toho moc nenaspala, ale i přesto jsem se cítila plná energie. Po dlouhé době jsem neměla žádnou noční můru. Možná na tom mělo podíl i moje svěření se ostatním anebo to, že tu se mnou spal Luke? Potřebuji si utřídit myšlenky a promyslet si co se bude dál dít. Moje včerejší rozhodnutí má několik následků a já musím přijít na to, jak se z nich v klidu a pohodě dostat.

Opatrně jsem se vysoukala z Lukova objetí a posadila se na okraj postele. Protáhla jsem si ruce a převlekla si tričko, které jsem vyměnila za bílé tílko s riflovou vestou na něm. Podívala jsem se na Luka, který místo mě teď objímal polštář. Vypadal jako roztomilý mazlící plyšák, ke kterému jsem se chtěla znovu přitulit.

Prohrábla jsem si rukou vlasy a zvedla se z postele, abych si mohla převléct špinavé rifle a nahradit je roztrhanými riflovými kraťasy. Dlouho jsem je na sobě už neměla a byl to skvělý pocit si je znovu obléct. Teď bych na nikoho narazit neměla a pak si je přinejmenším zase vyměním za rifle. Podívala jsem se na Luka, jestli jsem ho nevzbudila, ale on stále tvrdě spal. Vyplížila jsem se z pokoje a zavřela za sebou dveře.

Všimla jsem si, že dveře od Lisina pokoje jsou otevřené a já jsem nedokázala odolat nutkání nahlédnout odvnitř. Ve tmě jsem rozeznala postel, na které leželi dvě osoby a podle chrápání jsem poznala, že jednou z nich je Mick. Takže přece jen jsou spolu. Možná že i lidi jako mi můžou najít svůj šťastný konec. Zavřela jsem potichu i jejich dveře a pokračovala dál autobusem až ke dveřím ven. Už jsem byla těsně u nich, když se od pohovky ozvalo zamumlání. Otočila jsem se k ní a skrz tmu rozeznala obličej svojí sestřičky. Derek má pravdu. Je jedno, kdo jsou naši otcové, protože jsme stále sourozenci s hodně vzpomínkami.

Vyšla jsem z autobusu a ovál mě příjemný letní vánek. Dala jsem ruky do riflových kraťasů a zamířila si to rovnou do hangáru, kde jsme měli auta. Ještěže má Luke ještě rozbité auto, aspoň mám u čeho přemýšlet a odreagovat se. Užívala jsem si vlažného nočního vzduchu a vstřebávala ho plnými doušky. Dnešní den bude super na závodění. Jenže je tu stále ten zádrhel se závětí. Možná bych to měla probrat s Henrym. Později se za ním asi stavím a nebo dřív? Procházela jsem zrovna kolem míst, kde měl Henry prozatímní kancelář, v které se ještě svítilo. Možná jen zapomněl zhasnout světla nebo v tom horším případě se tam někdo vloupal. Je hloupost, aby v tuhle dobu ještě seděl za stolem a... Fajn možná není, protože když jsem otevřela dveře od jeho kanceláře připravená zhasnout okna, tak jsem viděla sedět Henryho za stolem, na kterém měl rozházené papíry. Zvedl hlavu od papírů a zzadíval se na mě.

„Kim? Potřebuješ něco?" zeptal se mě a já si uvědomila, že stojím stále ve dveřích s pootevřenou pusou. Okamžitě jsem ústa zavřela a vstoupila dovnitř.

„Já jen. Myslela jsem si, že jsi nechal svítit, tak jsem chtěla zhasnout, ale ty... Co tady ještě tak pozdě děláš?" Tohle mi prostě rozum nebere. Henry se pohodlně usadil v křesle a sepnul ruce.

„Můžu se tě zeptat na to samé," odpověděl mi. Jo, to sedí. "Ještě jsem dořizoval nějaké věci ohledně večírku, kde budeš zveřejněna jako majitelka firmy." Souhlasně jsem přikývla a chtěla odejít, ale u dveří jsem se otočila. Stále jsem nedokázala pochopit, že Henry se choval tak klidně, když zjistil, že jsem dcera Olivera.

„Vy jste to věděl, že?" zeptala jsem se ho.

„Co myslíš?"

„Věděl jste, že jsem jeho dcera, mám pravdu?" Henry si zhluboka povzdechl a opřel se lokty o stůl.