Nemysli a jeď

Vzhůru na turné

Kim

Musím uznat, že jeho styl jízdy byl dobrý. Měl přehled, co se na silnici děje, ale stejně jsem lepší řidič než on. Užívala jsem si to ticho, které v autě nastalo a šel slyšet jen zvuk motoru. Potřebovala jsem se zbavit bolesti v noze, která se zhoršovala a začala si masírovat koleno. Bolest začala pomalu ustupovat. Snažila jsem se nenápadně pozorovat Lukovo řízení. Kdy a jak ředí a přidává plyn, jaký má cit v nohách, když sešlapává pedály nebo držení volantu.

„Prošel jsem tvojí kontrolou?"Jeho hlas mě vyvedl z přemýšlení. Jak si toho mohl všimnou? Příště raději žádné zkoumání jeho řízení.

„A jakou?"Dělat blbou mi přišlo jako dobrý nápad.

„To mi řekni ty. Celou dobu, co si masíruješ tu nohu, mě sleduješ. Co s ní vlastně máš? Když jsi s ní řídila byla v pohodě."Naštěstí už ta nejhorší bolest pominula. Přestala jsem si masírovat nohu, líp se usadila na sedadle a dívala se ven z okýnka, kde jsme stále ještě projížděli městem, ale už jsme se blížili k dráze. Nešlo přeslechnout Lukovo uchechtnutí, nebo co to bylo.

"Neřekneš mi to, že?"Podívala jsem se ne něj, překřížila si ruce na prsou a nadzvedla jedno obočí.

„Co sis myslel? Že se ti tu rozpovídám?"Na to, ať rovnou zapomene.

„No, spíš jsem čekal nějaký tvůj proslov o tom, že to není moje věc."Konečně jsme přijeli k závodní dráze, kde na louce u ní stály kamiony, které převážely naše auta a obytné autobusy. Luke zaparkoval poblíž jednoho z kamionů.

„Vidíš to, odpověděl sis sám."Vystoupila jsem z auta a pořádně si protáhla nohu.

„Býváš pokaždé tolik výřečná?"On prostě nezavře tu pusu.

„A ty zase tolik ukecaný?"Už jsem se těšila, až se zavřu v autobuse a budu mít od něj a tych jeho věčných otázek klid. Byl horší než osina v zadku. Přešla jsem ke kufru auta, abych si z něj vzala tašky, ale Luke byl rychlejší. I když vypadal jako vánoční stromeček ověšený místo ozdobami našimi taškami, tak mě vytáčel. Můžu si nést svoje tašky sama, nejsem přece postižená ani nijak jinak neschopná. Luku zavřel kufr auta a prošel kolem mě zatímco já na něj nenávistně zírala.

„Hele, dokážu si nést svoje tašky sama."Luke se ke mně otočil a zkoumal mě pohledem. Co si myslí, že najde?

„To si nemyslím, podle toho, jak jsi předtím kulhala na tu nohu."To jako vážně? Jak si toho mohl všimnout? Nedala jsem nic najevo, ani bolest. Snažila jsem se jít normálně.

„Co máš s nohou?"ozval se za mnou hlas Henryho. Skvělé načasování.

„Nic,"řekla jsem a snažila se od Luka získat zpátky svoje tašky, ale marně.

„Odnesu ti je do autobusu."A teď si jako hraje na džentlmena? Jasně se mnou se chová jako totální idiot nejvyššího stupně, ale jen co přijde jeho otec, je z něj hned slušňák.

„Být tebou nechám ho. Nestává se často, aby někomu pomáhal,"řekl Henry předtím, než jsem stihla něco namítnout.

„Jenže já pomoc nepotřebuju."Lukovi cukaly koutky. Byla jsem mu k smíchu nebo co? Možná se našel první člověk, kterého nesnáším víc než Ricka.

„Ale až povedeš firmu budeš ji potřebovat, jinak by jsi z toho zešílela."Tohle byla podpásovka. Nenapadla mě jediná věc, co na to říct, protože to byla pravda a nad vedením firmy jsem se snažila nemyslet."Netušil jsem, že to bude fungovat."Počkat. Co fungovalo?