Nemysli a jeď

Kim

Bože, proč musí být tak vlezlý. Když jsem mu už dělala šoféra, tak jsem aspoň chtěla, aby byl zticha, ale on ne. On se prostě musel zeptat, kde jsem se naučila řídit a hádat se se mnou, kdo z nás je lepší řidič. Ale ten jeho výraz, když jsem provedla svůj trik čum a řiď, který jsem omrkla z filmu, byl k nezaplacení. Kdysi jsem si myslela, že je takový trik nemožný, dokud jsem ho nezačala zkoušet a teď ho normálně provádím, včetně pár dalších. A když přišel na to, že jsem mu ty poruchy provedla já. Proč zapírat a neužít si ten jeho setřený pohled.

Zastavila jsem na parkovišti u kanceláří poblíž závodní dráhy a vystoupila z auta. Na dnešek hlásily vysoké teploty, takže moje tmavě modré rifle a bílé tričko s dlouhými rukávy, ohrnutými k loktům, byly špatná volba. No, pro skrytí spáleniny a jizev to ráda vydržím.

Vešla jsem do Henryho kanceláře, kde už v béžových sedačkách u velké televize seděli kluci a Henry. Všimla jsem si, že tu ještě není Caleb. Normálka, vždycky se čekalo jen na něj. Ucítila jsem vybrování v kapse v riflích a vytáhla z ní mobil. Podívala jsem se, kdo mi volá. Byl to Mick, kdo jiný. Má štěstí, že mám dobrou náladu, jinak bych mu to típla a ignorovala ho. Vzala jsem hovor a přiložila si mobil k uchu.

„Myslela jsem, že po včerejšku mi už dáš pokoj,"řekla jsem klidně do telefonu a opřela se o Henryho pracovní stůl. Kluci se mezi sebou bavili a nikdo si mě nevšímal. V telefonu se ozval mírný smích.

„Víš, že mě se jen tak nezbavíš Kim." Jeden z jeho způsobů, jak mi říct, že něco potřebuje. Proč by jinak volal. Zhluboka jsem si povzdechla.

„Co potřebuješ Micku?"

„Jak ty mě už znáš."Usmála jsem se. Jak bych ho neměla pořádně znát, když jsme spolu prakticky vyrůstali?"Víš Kim, potřeboval bych ty tvoje šikovné prstíky. Mám něco s autem a nemůžu přijít na to, kde je chyba."

„Proč nepoprosíš Ricka? Pokud vím, tak on má taky dost šikovné prstíky." S Rickem jsme bývali dobře sehraný tým, jak v závodění, tak v opravě aut.

„Mluvíš z vlastní zkušenosti, co? K mé smůle, Rick nemá čas."Jak já ho nenávidím, ale je to skvělý kamarád. Asi byl špatný nápad spát s jeho bratrem ve vedlejším pokoji, když byl doma a teď mi to dává na stříbrném podnose.

„Jsi nechutný. Navíc, já taky nemám čas. Smůla co."V telefonu se ozval jeho pobavený smích.

„Kdybys ho neměla, tak se se mnou takhle nevybavuješ Kimí."

„Sorry Micku, ale nemůžu. Máme poradu a nevím, kdy skončí."

„Super, tak mě po poradě prozvoň a sejdeme se na parkovišti."Zakroutila jsem hlavou. Musí s ním vážně něco mít, jinak by na tom tolik netrval. Kolikrát jsem mu říkala, aby jezdil opatrněji.

„Proč to tak nutně potřebuješ?"

„No, víš co za závody se blíží. Navíc dneska mě čeká závod a potřebuji mít auto v cajku a taky je to způsob, jak tě znovu vidět."Protočila jsem oči a sklopila je k zemi.

„Jsi kretén, Micku Pérezi." Uslyšela jsem, jak se otevírají dveře a zvedla oči od země. Do kanceláře přišel Caleb, konečně. Na tváři měl zase ten svůj debilní úsměv. Ten si to, ale umí načasovat. Jeho příchod znamenal začátek nudné porady a pro mě ukončení hovoru s Mickem.

„Taky tě miluju a beru to jako souhlas."Neříkám to. Mám za kamaráda kreténa.

„OK. Buď kolem páté na parkovišti u té velké budovy poblíž závodní dráhy a čekej, dokud nepřijdu. Musím končit. Jedna z našich hvězdiček se rozhodla přijít a tím i zahájit poradu."