Nemysli a jeď

Horší to může být vždycky

Kim

Myslela jsem si, že nechám v hangáru auto a v klidu si dojdu k autobusu, ale jak to u mě poslední dobou bývá zvykem, jsem se zase spletla. Všude se to hemžilo novináři, kameramany a bláznivými fanynkami. Tak do tohohle blázince, jinak se to ani nedá nazvat, nevlezu.

"Dobrý den, smím mít na vás otázku?" zeptala se mě nějaká žena s notýskem a tužkou v ruce. Rozhodně patřila k těm vlezlým novinářům. Měla jsem dvě možnosti. Slušně ji poslat tam, kde ani sluníčko nesvítí, nebo zjistit na co se mě chce zeptat.

"Záleží na tom, co za otázku to bude,"odpověděla jsem ji slušně a dokonce jsem se přiměla i k malému úsměvu, který možná nebyl až tak vynucený. Přece jsem vyhrála závod, tak proč nemít radost.

"Neviděla jste někde řidiče černého audi z posledního závodu?" Jo tohle byl ten důvod proč nemít radost. Sakra až teď mi došlo, co jsem udělala za pitomost. Samozřejmě, že každého bude zajímat, kdo ten závod jel a firmy se pokusí získat nového závodníka. Příště bych měla věci líp promyslet, než se do nich po hlavně pustím.

„Ne, neviděla,"odpověděla jsem jí možná až přehnaně mile. Nenapadl mě jiný nápad, jak tu osinu odpálkovat od hangáru, kde jsem měla auto. Musím ho něčím překrýt, než si ho někdo všimne. Novinářka mi dost nápadně začala nakukovat přes rameno do hangáru. Vážně děsně nenápadný."Rozhovory se závodníky jsou támhle, a abych nezapomněla, tady nemáte co pohledávat, takže kdybych byla na vašem místě, otočila bych se o sto osmdesát stupňů a zmizela dřív, než zavolám ochranku.

Novinářka na mě vykulila oči, otočila se a rychlým krokem odešla pryč. Strašpytel. Neřeknu, kdybych ji víc vyhrožovala, ale tohle nic nebylo. Protočila jsem nad jejím chováním oči a vrátila se zpátky do hangáru. Musím přijít na způsob, jak mého miláčka zamaskovat.

Zamířila jsem až k audi, které jsem zaparkovala do odlehlého rohu hangáru. Je škoda schovávat, tak hezké auto, ale utajení mojí minulosti jako pouliční závodnice, závodnice a výtržnice je důležitější. V hangáru se ozvaly těžké kroky. Sakra, snad to není nějaký další zvědavý novinář. Snažila jsem se zachovat klidnou hlavu, ale s každým krokem, který byl blíž a blíž se moje vnitřní panika zvětšovala. Zběsile jsem se rozhlížela po nejbližším okolí auta a na zemi uviděla bílou plachtu. To bude muset stačit, aspoň na předek. Rychle jsem popadla plachtu a chtěla ji hodit přes auto, když se kroky zastavily a já ucítila ten nepříjemný pocit zkoumání mé maličkosti. I když měřím něco přes metr sedmdesát, v tu chvíli jsem si přála být co nejmenší a propadnout se do země. Zastavila jsem se totiž v pohybu a musela jsem vypadat velmi komicky.

„Je to nádherné auto,"promluvila osoba. Zhluboka jsem si oddechla. Ještěže je to jenom Henry a nikdo jiný. Proč já musím hned panikařit a nezamyslet se, kdo tak chodí či nevyhledat rovnou dotyčného. A potom, jak vznikají moje trapasy.

Přešla jsem k autu a přikryla ho plachtou. Teď se snad vyhne nechtěné pozornosti.

„Bude vadit, když si ho tady nechám?"zeptala jsem se nejistě Henryho a upravovala plachtu tak, aby úplně zakryla auto. I když jen slepý nebo blbý by nepoznal, co pod plachtou je.

„Pokud se vyhneš dalším závodům s Rickem, tak můžeš."Takže věděl o Rickovi. Opravdu super. Nesnáším, když mě někdo zná a já o tom ani nevím.

„Bylo to nutný, Henry. Mohla jsem se ho zbavit pouze, když vyhraju závod a řekla bych, že tenhle způsob byl příjemnější než pouliční styl."Henry si povzdechl. Teď jsem mu vzala vítr z plachet já.

„Je to tvoje věc, Kim. Jen se snažím dodržet slib, který jsem Oliverovi dal."Přestala jsem upravovat plachtu a narovnala se. Vážila jsem si lidí, kteří se snaží svůj slib dodržet a Henry byl jeden z nich."No. Rozhovory už skončily, takže se tu nemusíš skrývat, a jestli chceš, tak dnes večer je večírek v jednom klubu."