Sexy učitel

Chloe

Před deseti lety, věk Chloe: 8let

Vystoupila jsem z auta a snažila jsem se rozkoukat na přímém prudkém slunci. Naši také vylezli z auta. Stojím uprostřed dlouhé mexické dálnice. Všude rostly vysoké kaktusy z písku. Některé byly vyšší než já. Za mnou žuchlo něco těžkého na zem, a tak jsem se otočila. Táta pokládal na zem krabici, do které bych se snadno vešla. Bylo na ní napsáno FRUTA. S mamkou a taťkou mluvím jenom česky, španělštině moc nerozumím, učím se doma. Ale fruta znám Zalovila jsem v paměti a vzpomněla si, že to znamená ovoce. Svačina? Ani nevím kam jedeme.

Proč já musím do krabice? Kdo bude řídit, jestli naši budou v krabicích taky?

"Chloe?! Pojď sem, budeš muset do krabice. Pojedeš v ní asi hodinu. Budeš zticha, nebo už se nikdy neuvidíme. Dobře?" vysvětloval mi táta. V dusnem vzduchu se mi začalo dělat špatně.
"Proč..."
"Neptej se, ano? Jednou se to dozvíš."
"Hmhm." Mamka mlčela se založenýma rukama. Skoro brečela.

Táta otevřel tu krabici a zkontroloval obsah. Dal do ní banány, lahev vody a.... kyblík? Okamžitě jsem vyslovila svoje pochybnosti.
"Na.... Ale měla bys to vydržet, zlato." Postavil bednu do kufru auta. Podal mi ruku a pomohl mi zmáčknou se do bedny. Neměla jsem tam moc místa, seděla jsem na bobku a hlavu jsem měla skrčenou. Táta zaklapnul nad hlavou víko. Nebyla jsem v úplné tmě, protože škvírami mezi dřevěnými prkny prosvítalo trochu denního světla.

Uslyšela jsem tři klapnutí dveří a auto se dalo do pohybu. Krabice se se mnou klepala. Slyšela jsem jak se rodiče baví, ale jednotlivým slovům jsem nerozuměla. Auto zrychlilo a krabice se dala do pomalého šoupavého pohybu. A najednou prudce zabrzdila. Ruka se mi napíchla na něco ostrého. Hřebík trčící z rozhu krabice. Zabodl se mi do pravé loketní jamky a bolestivě se při rozjetí auta vytáhl.

Z pravé ruky mi vytryskl proud krve. okamžitě bylo všechno červené a lepkavé. Sakra. Nenapadlo mě nic lepšího než dát ruku nad kyblík a levou rukou zatlačit co nejvíce do rány (p.s. lidi - tohle je to nejlepší, co Chloe mohla udělat. Kdyby jste sd náááhodou ocitli v bedně od ovoce a hřebík by se vám zabodl do pravé loketní jamky na mexických hranicích, udělejte to, možná si tím zachráníte život pozn.aut.) (nebo si tam nanesete nepořádek a umřete pomalou smrtí na infekci pozn. aut.).

Kyblík byl už z poloviny plný mojí krví a já jsem začala omdlévat. Instinktivně jsem se napila vody. Jenže jak zajistit, abych se znovu nenabodla na hřebík? Oloupala jsem banán, rozlomila jsem ho napůl a polovičkou jsem ten blbej hřebík jakoby zaplácla. Protože kdybych se na něj nabodla znovu, asi by to nepomohlo, jsem na něj napíchla i slupku. Zranění by nebyla alespoň takhle hluboká.

Krev mi z ruky už jen odkapávala a tak jsem snědla druhou polovinu banánu. Chutnal jako krev. Krev je mnohem hustší než voda - to nemyslím tak, že by byla víc cool - prostě je jen hustší. Není nahořklá, spíš nasládlá a malinko slaná. Když jsem dojídala banán, začal se mi zvedat žaludek. Sakra, to moje tělo nepozná vlastní krev? Začala jsem se celá třást a tak jsem banán odhodila do rohu.

Jsem oficiální upír. Juchú!

Pozvracela jsem se. Trochu jsem to čekala, tak jsem zvracela do kýble s krví. Sakra. To mě rodiče neslyší přes hukot motoru? Sakra proč! Krabice začala pořádně páchnout. Z toho jsem se pozvracela podruhé. Jsem zatraceně dehydrovaná. Napila jsem se. Voda v té lahvi je poslední věc v téhle bedně, která nepáchne jako zvratky s krví - a ani tak nechutná. Odsunula jsem kyblík, co nejdále to šlo a opřela jsem se pořádně o stěnu bedny a začala jsem neklidně odpočívat. Proč? Proč jsem to dělala?! Zatlačila jsem asi moc a bedna se převrátila. Na mě se vylila polovina obsahu kýble. Rozbrečela jsem se. Strhala jsem ze sebe neohrabaně tričko, jak jen to v úzkém prostoru šlo. Bylo celé krvavě-poblité. Hodila jsem ho do kýble. Napěchovala jsem ho aby zacpalo ty hnusy v kýblu.

Už jsem potichounku brečela. Byla jsem tak vyčerpaná. Opláchla jsdm si obličej hrstí vody z lahve. Hnusím se sama sobě. Přitáhla jsem si nohy ještě pevněji k tělu, aby mě od kýblu dělila co největší vzdálenost.

Auto zastavilo a já jsem uslyšela hrubou španělštinu. Hahá, tentokrát jsem nenaletěla na ten přiblblej hřebík. Možná jsme na hranicích a tohle je policista. Kdyby mě tu takhle našel, asi by našim nepoděkoval. Otevřely se dveře u našich a pak i zadní, u kterých jsem se mačkala v krabici já. Trochu jsem se vyděsila. Instinkty mi radily, abych dýchala co možná nejvíce, srdce mi bušilo jako o závod. Zavřela jsem oči a zklidnila dech.

Všechno se vrátilo do normálu. Policajt musel odejít a auto se dalo znovu do pohybu. Oddechla jsem si. Po několika minutách jsme zase zastavili, naši vystoupili a rychle mě vysvobodili z bedny. Táta mi pomohl sednout si na okraj kufru auta.

"Chloe!" máma vyjekla a vytáhla autolékárničku, ze které začala vytahovat obvazy a měkké polštářky. Moc se mi to líbilo, tak si v duchu říkám, že by nebylo špatné se tím v budoucnu zabývat.Hmm.

"Co se ti, proboha stalo?" A tak jsem vyprávěla a vyprávěla.