Sexy učitel

noční můry

Pevně jsem se přitiskla k Ronovi, začalo být chladno a ve starém baráku (i když v jeho nové části) je zima. Ron samozřejmě myslel na všechno a kromě haldy ze spacáků, dek a všech možných polštářků vzal hlavně sebe, tedy přenosné topení (jak originální, já vím, pozn. aut., která zná svoje postavy méně než  její čtenáři).

Měla jsem v hlavě jeden velký zmatek. Oba jsme leželi na boku, Ron vypadal, že spí, nebyla jsem si jistá, ležel zády ke mně, ale zdálo se mi, že oddechuje plynule. Pokrývka, ve které jsem já byla zachumlaná až po nos, protože mi byla neuvěřitelná zima, sahala Ronovi jenom po boky. Dívala jsem se mu na záda. Kde končily jeho vlasy se rýsoval malý hrbolek páteře a za ním další a další, důkaz, že Ron je člověk a ne bůh, i když k němu má blízko. S každým hlubokým nádechem se mu vyrýsovala žebra, jako když zajedete rukou do kapsy.  Pořád si připadám neuvěřitelně provinile, když ho takhle pozoruju, i po tom všem. Vytáhla jsem ruku zpod peřiny a přitiskla ji Ronovi na záda, jako když se dotýkám skla na okně. Téměř žhnul. Je to vůbec možné? Vytáhla jsem i druhou ruku a taky ji na něj položila. A čelo taky. Protože ho potřebuju. Potřebuju jeho přítomnost, tady a teď je to, na čem záleží. Palcem jsem ho začala hladit po malé vyboulenince na páteři. Chci ho probudit? Zatím jsem takhle spokojená. Nalepila jsem se na něj trochu víc, aby se i moje břicho mohlo potěšit z jeho přítomnosti. Byla jsem k němu tak blízko, že už mi i ruce překážely, aby moje srdce vylo nejblíže tomu jeho. Proto jsem mu jednu ruku přehodila přes bok a chytila jsem ho za rozžhavené předloktí. Miluju ho i když spí. Pokusila jsem se taky usnout. Mám jeho obraz vytištěný v té temnotě očních víček. Je tam vpálený ohněm. Zavřu oči a jako bych se na něj dívala. Má malinký úsměv - skoro jako Mona Lisa - ale lepší, protože patří mně. Stará známá Mona se nejdřív usmívala na Leonarda a pak na turisty v Louvru (jasně, bylo něco mezi tím, zapomínám na restauratéry, vědce, ale to není tak poetické, nemyslíte? pozn.aut.). Ale já vím, že ten jeho je můj.

Možná jsem se moc zamyslela? Možná, že jsem v noci bystřejší? Zdá se mi, že Ron má okolo oční panenky žlutý proužek. Takový prstenec. Asi jsem nad tím nikdy před tím nepřemýšlela, je to tak nádherně nedokonalé, jako by mi to připomínalo, že Ronnie není anděl. Ale jen Ron. Teda Nor. Teda agent. Teda moje polovička.

Ron v sobě má hlavně dvě strany. Jestli si dovedete představit jin-jang, kruh s polovinou černou a polovinou bílou, které se vzájemně prolínají, ale jsou harmonicky vyvážené, tak to je to, co mám na mysli. Rona už znáte nějakou chvíli, moje drahé myšlenky, tak byste si mohly odvodit alespoň jednu. Ta temná, to je Ronova tajemnost. Mísí se v ní jeho minulost, zlo, které mu provedli a lži, které mi řekl. Ve lžích se nebudu moc pitvat, dělalo by mě to moc smutnou.
Jako když podzimní vítr šustí v listí a vím, že léto už skončilo.
Jako když se stmívá.
Jako když naděje dohořívá.
(Jako když se objeví pozn.aut. na nesprávném místě a vím, že vy to nesnášíte poz.aut.)
Věta končí a nezbývá jen prázdnota.
To je Ten Smutek, který se vkrádá do srdce jako tichá krysa a ohlodává ho zevnitř. A to bolí. Srdce bolí.

Ale nekončím. Ron má v sobě i jasnou stránku. Lásku. Dobro. Klid. Má v sobě vnitřní jemnost, harmonii a jistotu. Tu jemnost zejména, tu většina mužů a kluků nemá, bohužel, či bohudík? Pro mě bohudík, nesvádí mě ostatní muži, ale lituji ostatních, protože nezbude na ostatní holky. Jsou o tolik ochuzené. Fixují se na vzhled a to vevnitř jim uniká. To venku je jenom bonus, nepovinný přídavek. A že Ron je čistá duše naservírovaná na zlatém podnosu s třešničkou na vrchu.

Musela jsem ho trochu škrabnout nehtem. Jsem nešikovná, tohle by se jemu stát nemohlo. Nehnul ani brvou, buď jenom dělá, že spí, nebo spí neuvěřitelně tvrdě. Nekrvácí, ale na zádech je viditelná červená čárka. Značkuju si ho? Je moje teritorium, nebo jenom norská kolonie, která se náhodou vyskytla na mém pozemk.... Musela jsem usnout, ztratila jsem nit, myšlenku.

Stojím na náměstí. Nikdo tu není, nevidím nic povědomého, nejsem doma. Všechno splývá do jedné mlhavé všední šmouhy. Podívám se na zem, jsem bosa, jsou to moje nohy. Tentokrát jsem ve snu sama za sebe, to je zvlášní, většinou se necítím, jenom se nechávám vést proudem snu a tupě ho následuju. Zírám na palce nohou. Ze země začínají vyrážet nějaké ostny, zprvu jen lehce šimrají do chodidla, ale po chvilce to začíná neuvěřitelně bolet. Mohla bych přísahat, že tu bolest cítím reálně. Hroutím se na zem. Hmatám pod sebe rukama, nohy mám ve vzduchu, ale nemůžu se ničeho zachytit. Ve vzduchu se přetočím. Padám z propasti, za mnou se táhne krvavá čára z mých chodidel. Krev mi pulsuje na spáncích, nevím kdy dopadnu. Nedokážu se otočit, zírám nahoru, na oblohu, která se vzdalije, na útes který se vzdaluje. V mžiku, který netrvá ani vteřinu, je skoro nedosažitelný, ucítím ránu do zad. Proletí mnou jako šíp terčem. Kulka kůží. Ležím v nějaké místnosti, tvář přilepenou na zakrvácené podlaze, mám zamlžené oči, podlaha studí a páchne po dezinfekci, savu a mé železité krvi. Ležím nehybně, záda mě bolí. Cvak. Promnu si oči, nade mnou se někdo sklání. Několik postav v černém. Splývají mi, tváře mají zakryté rouškou. Zaostřuji. Oni zaostřují. Mají zbraně. Chci řvát, ale z úst nevychází žádný zvuk. Zkusím to ještě jednou. Jeden z mužů se ke mě ohýbá. Kroutím se jako had. Něco si mumlá. Chytá mi hlavu, druhý se sklání a váže mi roušku okolo pusy. To neslyší, že ze sebe nevydám ani hlásku? Něco mi říkají. "Ty... musíš... jinak... mlč... krávo... mělas na výběr... teď!" Slova splývají, táhnou se. Co mám dělat? Nemůžu se pořádně hýbat, nemůžu mluvit. Muž se zvedá. Natahuje ke mně ruku s pistolí. Snažím se skrýt. Nemůžu. Střílí. Zásah. Moje oko. Hlavou mi projela ostrá bolest, v oku mi pusovalo. Zakrývám si oko, ale skrz prsty mi protéká ktev. Je mi na zvracení. Necítím než boles. Koupu se v kaluži vlastní krve. Cítím ostrou vůni a něco mě šimrá na zádech. Hučí tady potok? Do zdravého oka mi ostře svítí slunce, musím hlavu odklonit na druhoi stranu. A to bolí. A to oko. A ta noha. Bože, zpívá tady pták? Možná pěnkava? Nesedl mi na nos motýl. Ležím na jarní rozkvetlé louce, na břehu potůčku. Něco mě zašimrá na nasu, ale motýl to není. Zdravým okem uvidím stéblo trávy a ruku jak ho zlehka drží. Že by pomoc? "Pomoc!" Volám. Můj hlas je slyšet. "Ššš." Někdo musí mít hlavu přímo za mnou. Páchne. Ostře. Oslizlé prsty mi hmatají na obličej. Přejíždí přes bradu, ret, nos a moji ruku, kterou si stále zakrývám oko. Zalačí. Vyjeknu. "Aah. Tak to mám rád. Nebraň se bolesti, maličká." Jeho smích mi skoro řezal kosti, do tváře mu pořád nevidím. Až teď. Zastínil mi výhled. Trpím pod jeho tělem, pod jeho odporným náporem.

Už jsem si myslela, že to nemůže být horší. Ale to nejhorší má právě přijít. Jsem v bílé místnosti. Je nereálná, nejsou tu žádná okna, žádné dveře, nebýt gravitace, nepoznala bych, kde je strop a kde podlaha. Místnost byla podlouhlá, já jsem seděla shrbená a zbídačená v rohu, opřená o zeď. Naproti mě se něco hnulo. Úplně na druhé straně místnosti stál on, moje láska, můj svět v objetí s jinou dívkou. V hodně těsném objetí, oba byli nazí, ona se opírala o zeď a jemně vzdychala. Uviděla mě naproti sobě. Byla nádherná, mezi obočím se jí vytvořila malinká vráska a přestala se hýbat. "Rone." řekly jsme obě naráz, ona zaraženě, já vyčerpaně. Co to má znamenat? Jsem úplně bezmocná cokoli udělat, jakkoli zasáhnout. "Nevšímej si jí." A pokračují. Nemůžu dýchat, proč jsem pro něj nikdo? Proč. Píchne mě u srdce. Další "kulka" tentokrát ne fyzická, ale psychická. A ta bolí te všeho nejvíc.

"Chloe!" Ron se nade mnou sklání. Ve tváři má šílený výraz. V očích strach. Zdá se mi, ze se mu na tváři zaleskla slza. Ležela jsem na zádech a on mě držel za ramena. Lomcoval se mnou. "Už jsi vzhůru, lásko?!" Úplně jsem oněměla, tak jsem jenom zakývala hlavou, doufám, že to viděl.
"Co se dělo? Měla jsi noční můry?! Klepala ses a křičela..." Zarazil se "...teď už je to v pořádku, lásko, miláčku, jsem s tebou." Jeho tón hlasu se ke konci věty zklidňoval, začali jsme oba oddychovat synchronne a hlavně klidně. Měla jsem unavené hlasivky a bolavě svaly. Cítím, že mám dost síly na to promluvit.
"U-už je to dobrý, zdál se mi sen. Všechni bylo tak skutečný, ale nereálný. Tohle se nemohlo stát, mám strach, Rone, bojím se až moc."
"Co se děje?" Byla jsem až zaskočená, jak moc byl šokovaný mou odpovědí, přitom já jsem jenom něco "plácla". Nechci, aby se bál. Opravím se tedy.
"Zlato, vím, že to byl jenom sen, ale všechno v něm, mi nahánělo hrůzu, každý kousek, každý střípek byl zhmotnením mých obav. Ale. Ta poslední. Rone, viděla jsem tě s jinou dívkou. Ani rána z pistole do oka nebolela víc, že vidět tě s jinou. Bolelo to u srdce." Svlalil se vedle ně na postel. Přehodil si přeze mě ruku, já pořád na zádech a začal mě hladit na tváři.
"Nikdy."
"Nikdy..."

Tak je to konečné tady, doufám, že se líbí. Dejte vědět v komentářích 💕