Sexy učitel

budoucnost současností

Ještě toho večera jsem vytáhla svůj starý deník. Marek mi připravoval večeři, řekl mi ať si odpočinu. Zalezla jsem si tedy s tím růžovým pokladem pod peřinu. Kdysi jsem měla chuť kutit a tak jsem z původně tlustého černého sešitu udělala pomocí barevného papíru růžový s kytičkami. Nevím, co mě to tehdy popadlo, bylo mi přeci skoro 20? Pohladila jsem obal. Deník byl celý pomačkaný, jak jsem ho pořád někde tahala. Instinktivně jsem si vzala do ruky tužku, jako bych chtěla psát. Myslím, že mi to chybí. Každý den se někomu, nebo spíš něčemu, svěřovat. Stačí se vypsat v pár řádcích a člověku se uleví. Svěřovala jsem se i Ronovi, ale poté, co zmizel z mého života, musela jsem si některé naše společné vzpomínky uchovat, tak jsem je do deníku zapisovala i zpětně. Psala jsem mu i básničky, které nikdy neviděl. Mám chuť nějakou najít. Už ani nevím, jestli jsem je rýmovala, nebo ne. Uklidňovaly mě. Zalistovala jsem v deníku na samotný konec.

Procházíš mnou jako světlo,
vidím,
jsi navždy můj,
tedy věřím,
kolik slz, kolik ještě?
V dešti, v mlze, bloudím,
Bez tebe, lásko, bez tebe

Jo, byla jsem ztracená, přiznávám. Na tohle žalostné milostné úpění teda teď nemám náladu. Nalistovala jsem začátek - optimismus, zamilovanost a štěstí zaručeno. Začetla jsem se. Ale po chvíli jsem uslyšela Markovy kroky, tak jsem deník rychle zaklapla a schovala do nočního stolku. Jemně otevřel dveře. Když viděl, že nespím, tak mi oznámil, že je večeře hotová a svíčky zapálené. Jak je ho škoda, co by za to jiná dala, po tolika letech a on je pořád zamilovaný?
"Nevadí, když půjdu jenom v županu, zlato?" Zlato... Diamant je rozhodně víc. Ron je mým diamantem. Zvedla jsem se z postele, ležela jsem jenom v krajkovém spodním prádle.
"Když ti nebude zima, tak zůstaň takhle." Chvíli jsem se na něj dívala. Obdivuje mě, ach, proč jen mě? Rozhodla jsem se zůstat bez županu, snad neumrznu u jídla, ani netuším, co připravil.
"Jdu bez županu. Ale ty mimochodem taky." Tahle dětinská (řekněme raději puberťácká pozn.aut.) hra se za chvíli zvrhla v to, že jsme se ocitli u jídelního stolu u sklenky šampaňského úplně nazí.

Mark se stal mužem, kterého jsem znala snad nejlépe ze všech, ani sebe jsem neznala lépe. Věděla jsem, jaké věci se mu líbí, dokázala jsem předpovědět, co udělá, a možná, že bych za něj i dokázala rozhodovat. Mark se stal doktorem, hodil se na to. Už je to nějaký pátek , co získal diplom, od té doby se však stal jedním z nejuznávanějších doktorů a lhala bych, kdybych řekla, že jeho živnost vůbec nenesla.

"Víno pro ženu mého života?" Seděl naproti mně u stolu a postavil kytici růží trochu ke straně, aby na mě dobře viděl. Usmíval se a v ruce držel lahev ukrutně drahého červeného.

"Alkohol jen z rukou lékaře, no ne? Moc ráda si dám."  Oplatila jsem mu naučený úsměv. Nemohla jsem z hlavy dostat ten deník.

A pak mi to blesklo hlavou.

Já ho vydám, nejdřív anonymně, možná se k němu jednou přihlásím... Sakra, to je šeredně dobrý nápad. A možná se mi uleví? Možná to přivábí Ronnnieho zpátky do mého života? Ach, Ron, co asi teď dělá? Nemám nejmenší tušení, ale pořád ho chci zpět.

Nebylo to rozhodně nic domyšleného. Nevím, jak to ve spisovatelské branži chodí. Měla bych zajít do nakladatelství a ukázat jim můj text. A vymyslet si přezdívku, pod kterou to vydám. A samozřejmě budu muset přejmenovat postavy. Nebo alespoň tu hlavní, aby to nebylo nápadné. A ta hlavní jsem já... Ponořila jsem se do svých myšlenek natolik, že jsem ani neposlouchala nahého Marka, který mi zcela očividně vyznával lásku. Sladce se na mě díval. Nepřítomně jsem se usmála. 

"Miluji tě, moje sladká ženo." Nikdy nevím, co odpovědět.

"J-já tebe taky." Jsem neuvěřitelná, fuj, měla bych se stydět. Ale co říct muži, který vám věnoval celý svůj život? Je správné pomstít se mu? Ale já se potřebuju vypovídat. Ale tady mě nikdo neuslyší... Já to vyřvu do světa.