Sexy učitel

žiju?

Zbytek víkendu probíhal vesměs pozitivně. Ron se snažil dohnat moji neznalost jeho života, a tak pořád mluvil. Možná, že měl výčitky: neměl mi to s tím agentováním říkat, ale na druhou stranu si asi říkal, že mi to mohl říct. Kecy, kecy, kecy. Jako by společnost nechtěla, abychom byli spolu.

...

Musím uznat, že v pondělí to bylo ve škole hodně divné. Nedokázala jsem se soustředit. Byla jsem roztekaná, ťukala jsem propiskou o stůl, až mě jeden učitel musel okřiknout. Pak jsem toho nechala (pak ťukala bříškem palce o židli, je to tišší pozn.aut.). Moji pozornost upoutala až o volné hodině Lilly.
U stolu těch "populárnějších" holek se vytvořil obrovský shluk. Obvykle se takových seancí neúčastním, nemam na ně jako šprtka neexistujicí, ale důležitou "pozvánku". Jenže dnes jsem zaslechla jména učitelů v podivně formulovaných větách.
"Cože ty a zeměpis...?!" vyjekla jedna.
"Sherbatsky a.."
Zvedla jsem se ze židle a procpala jsem se co nejblíž k desce stolu. Dění zevnitř řídila Lilly, ten blboun (nejapný pozn.aut.), který všechno překazí. Do kola putoval pomuchlaný papír. Komu se dostal do ruky podivně se zatvářil, prohodil slova údivu a nevěřícně zakroutil hlavou. Spolužačka, která neměla takovou nechuť ke šprtům (latinsky hnusus nerdus pozn.aut.).

Na něm byla v jednom sloupci jména učitelů a vedle nich "odfajfkováno". Tučný nadpis zněl: Lilly spala s:. Cože? Co to má znamenat. Fajfka byla i u mého Rona. Překonala jsem stud a zeptala jsem se Lilly, jestli vážně sbalila - teď se drž, co jsem řekla - toho kolouška po pajdě tříďase. Trochu mě zarazila

"Huh...jo, jo, se Sherbatskim jsem taky spala. Dneska je to týden" Kysele se usmála a nedůvěřivě přivřela oči do tenké linky. Nevěřím jí ani slovo. Minulé pondělí večer.... náš první večer s Ronem. Na to nikdy nezapomenu. Už jsem se málem prokecla, že to není možné, že to já..., ale dřív než jsem si pustila pusu na špacír, zadrhla jsem se a řekla jsem radši jen wow. Odkráčela jsem na hodinu fyziky, nemohla jsem to vyhnat z hlavy. Za zákeřným rohem do mě někdo vrazil. Vzhlédla jsem Ron. Moje záchrana v černé mlze nenávisti.

"Dneska u mě, hned jak budeš moct. Je to důležité."

"Ok." nic víc jsem nestihla, protože pádil dál po chodbě. Dobře. stejně bych neměla nic jiného na práci. Hned jak zazvonil konec vyučování, neváhala jsem a rychle jsem nasedla na autobus k Ronovi. Vystoupila jsem a plná černých myšlenek jsem vykročila přes rušnou ulici s cílem - Ron. Zazvonila jsem. Bude doma? Dá mi kopačky, protože miluje Lilly? Zabije mě? Překvapilo mě, když se ze zvonku ozvalo klidné: "Chloe?"

"Jojo."

"Pojď nahoru." Vyjela jsem výtahem do 69.patra. U pootevřených dveří už čekal Ron.

"Co se děje." vyprskla jsem neomaleně.

"Věci se mají tak, že.."

"Že co??"

"Musím ti to vyndat - vyoperovat - z nohy." zatáhl mě dovnitř. "Musím. Rozkazy. Norsko tu věc prostě chce." Operace? Ne. To ne.

"Víme alespoň co tam je?"

"Ne. Ale je to centimetr krát centimetr a je to tady..." Sklonil se k mojí levé noze, políbil mě na kotník a palcem přejel po džínách kousek nad kotníkem.

"Musíš mě uspat?!"

"Huh...je to lepší, ale můžem i bez anestezie.."

"Asi se radši nechám uspat."

"Tak pojď." zavedl mě do mučírny s počítači a mými fotkami. Ta se ale úplně proměnila. Všechno bylo pokryté bílou látkou. Veprostřed stálo operační lehátko.

"Musím to udělat sám."

"A umíš to vůbec?"

"Řekněme, že mám výcvik. S praxí už je to horší, ale budiž. Jsi v dobrých rukách. Jediný problém je, že nevím, jak dlouho to tam je a asi je to docela hluboké a docela zarostlé."

"Jasně. V pohodě." ve skutečnosti to v pohodě nebylo. Měla jsem strach. Nebyla jsem schopná racionálně uvažovat. Možná se z narkózy neprobudím. Možná Ron něco pokazí a já nebudu chodit. Kdybych alespoň byla v nemocnici. Musím Ronovi na 100% věřit.

"Máš mojí plnou důvěru." vysvlékl mě a hodil přese mě další bílou látku.

"Tak. Dobrou noc miláčku." Všechno bylo tak narychlo. Před minutou jsem nevěděla, co se děje, a teď mě Ron uspává. Dívám se mu do očí. Ztrácím se v nich. Oni se ztrácí ve mě. Kde jsem? Co se děje. Ronovi ukápla slza? Ne to se mi zdá. Potím se? Ne. Co se děje. Padám, nevím kdo jsem. Všechno je jiné. Není to jako spánek, je to nepřirozené. Prostor se kolem mě hroutí. Už nic necítím a podlehnu, zavírám oči.