Sexy učitel

Stella

Cože? Snad mi ten můj blb neoznámí, že je sadista. Jo a pak by mě mohl třeba zbičovat a nasaadit mi pouta. To je to poslední co bych po jeho vyprávění potřebovala (blbá Cakeová zapomněla, že ji ještě trefil šípem lásky pozn.aut.). Vzal mě za ruku.

"Jdem."

"Pfff... teď abych vstávala...aaa, zase."

"Neměla bys spíš říkat něco jako: Aaach, drahý Rone, riskuješ svůj život, jen abys mi ukázal jednu místnost? Och - to nemohu, miluji tě!" šíleně přehrával.
"Rone! Nore! Nebo kdo vlastně jsi! Přestaň! Já neříkám áách ani och." Ron viděl, že můj odpor je šílený a nesmyslný a tak se s malým zakymácením zvedl z postele a vzal mě do náruče (áách, kdo by nechtěl pozn.aut.).

Vynesl mě z ložnice do chodby a před dveřmi vedle vchodu do koupelny mi do ucha zašeptal, že to už musím zvládnout sama, a postavil mě na zem (teď by měla následovat věta: těch dveří jsem si nikdy předtím nevšimla - bla, bla, bla - jenže Chloe zná Rona několik dní. Takže, ano, Chloe si těch dveří nevšimla pozn.aut.). Naťukal číselný kód a nechal si oskenovat bříško(né břišáčky, moje milé pozn.aut.) palce. Dveře se otevřely jako v nějakém sci-fi filmu. Trochu jsem se lekla, i když nevím proč - dalo se to čekat. Přímo přede mnou byl obrovský skoro prázdný stůl, válelo se na něm jen několik papírů. Moc jsem toho neviděla - na dálku vidím špatně. A brýle jsem navíc nechala někde v Ronově ložnici. Napravo byla celá stěna dlouhá asi čtyři metry pokrytá přístroji jako v kabině pilota. Různé blbosti tam svítily, blikaly a vydávaly křupavé a syčivé zvuky. Po mojí levé ruce jsem měla něco trochu děsivějšího. Po celé zdi se táhla nástěnka plná mých fotek jako dítě, jako puberťačky na začátku gymplu i jako současné maturantky. Ke všemu bylo napínáčky připíchnuto spoustu papírků s informacemi. Nad tím vším se zlověstně tyčil rudý nápis Chloe Cakeová.

"No to mě pos+r. Já doufala, že jsi sadista."

"Promiň, že jsem tě zklamal."

"Ale prosimtě." Ironicky jsem ho klepla do ramene a dodala jsem:

"Tohle je mnohem lepší. I když - tuhle fotku bys měl teda zkartovat. Mám tm blbě vlasy." Máchla jsem směrem k fotce z mých tanečních. Můj tanečník mě držel v otočce a vlasy jsem měla přes půl obličeje a navíc jsem měla ošklivě otevřenou pusu.

Ukázala jsem na jednu z novějších fotek."No tahle se ti povedla. Tu bych měla ráda v občanským průkazu. Kdyb to šlo" Myslím, že byla focená v parku u školy. Ten den foukal vítr a tak jsme se s holkama rozhodly trochu zaexperimentovat a zahrály jsme si na Marilyn Monroe. Myslím, že kdyby se to bodovalo, vyhrála jsem.

"Vždyť to je taky moje druhá nejoblíbenější..."

"Jaká je nej?" skočila jsem mu do řeči. Sehnul se k malé skříňce pod nástěnkou. Ze třetího, nejspodnějšího, vytáhl malou fotku velkou jako klávesa od počítače. Podal mi ji. Zamžourala jsem na ni. Byla jsem na ní (to vás nepřekvapí pozn.aut.) já.

"Tahle je pro mě dost osobní. Je to v den kdy jsem tě poprvé viděl. Když jsi se z rozkazu stala něčím víc. Bylo ti 10. Byla jsi jiná. Ani si nevzpomínám, jestli jsem k tobě něco cítil. Přece jenom jsem byl naštvaný puberťák. A o tolik mladší holka..."

"To je v pohodě. Nejúžasnější láska v mém životě nemusí být láska na první pohled. I když mohla by. A mohl bys taky přijet na jednorožcovi, zlato. Luxusní auta jsou trapný. Jo a navíc jsi mi říkal, že vaši jsou bohatí. Jsi kecal." vzpomněla jsem si v proudu řeči a moje slova předstihly myšlenky.

"No, celkem vzato nekecal, Moji rodiče jsou Norsko a forresten (mimochodem norsky pozn.aut.) náš stát je docela bohatej. Jako docela dost.