Sexy učitel

budoucnost současností

Za 20 let (věk Chloe se drasticky blíží ke 40)
Už mi není osmnáct. Dlouho ne. Svět je pořád stejný a přitom se tolik změnil. Možná je to mnou, spostu věcí se změnilo. Ale hlavně: Chloe Cakeová už není Cakeová. Dnes slavíme desáté výročí svatby. Protáhnu se na své - na naší - posteli. Můj vyvolený tady není. Obvykle mě o víkendu budí kluci. Rostou jak z vody. Starší už umí číst a mladší půjde do školky. Ale dneska je to jinak. Kluci jsou u babičky a já jsem se svým manželem sama doma. V ložnici je ticho. Z okna vidím, že je venku zima, všude se válí zima. Zvednu se z postele a plížím se do koupelny. Rána byla vždycky těžká. Vidím se v zrcadle. Vlasy už dlouho nenosím dlouhé - máma od dvou nevyřáděných kluků nepotřebuje dlouhé vlasy. A navíc to zabírá čas a ten mi chybí. Jinak mám snad skoro všechno. Opláchnu si obličej jako bych ho chtěla ze sebe smýt a vyčistím zuby.

Mark mě musel slyšet jak vstávám a tak teď jde nahoru po schodech. Jo ta věc s Markem... Můj manžel není Ron. Nemohl být. Ale začnu od začátku:
Rona jsem milovala a lhala bych, kdybych řekla, že ho nemiluju. Ale postupně se začal vytrácet z mého života. Nejdřív mu zrušili misi. Už mě neměl na starost, ale snažil se mi být na blízku. Oba jsme se hodně přizpůsobovali a upravovali si rozvrhy. Celkem to fungovalo. Společný čas byl krátký, ale zato dobře využitý. Všechno se začalo komplikovat. No a do toho mě oslovil Mark. Ten Mark, co mě vytáhl z bazénu. Nějak mě našel. A Mark vlastně není Mark - je to Marek, jak jsem se dozvěděla na druhé schůzce, Mark je jen přezdívka. Nevím, proč jsem tam chodila, na ty schůzky. Milovala jsem Rona víc než kdy před tím. Ale končila jsem vysokou, všechny normální holky okolo mě už byly zadané/provdané a my jsme s Ronem museli mazat stopy o společném vztahu. Bylo to vyčerpávající.
A pak mi Ron oznámil, že má misi někde v severním Norsku. Probrečela jsem celé noci. Ron bez signálu na celoroční misi na severu! Myslela jsem si, že se zblázním. Ron věděl o Markovi a chápal to, že jsem se sešla s jiným. Navíc se nic nestalo. Ani pusa, ani nic. Vybrečela jsem se mu na rameno. Den předtím, než odjel do toho zapadákova se mi svěřil se svým úmyslem. Chtěl, abych na něj zapomněla a chodila s Markem. Nejdřív jsem se bránila, ale pak mě přesvědčil. Nechtěl, abych sama seděla a čekala na něj. "Jsem plné v rukách Norska. Můžu se vrátit zítra, nebo nikdy." říkával Ron. A já jsem mu podlehla. Z lásky k němu jsem se naučila být s jiným mužem. Bylo to jiné, nové, zvláštní... Ale od samého začátku mi bylo jasné, že mi nenahradí Rona ani náhodou. S Markem jsme spolu chodili už rok, když mi došlo, že Ron už se nevrátí. A Marek byl na mě tak hodný. Jiná by si ho zasloužila víc. Snažil se, abych měla všechno, co jen potřebuju. Je vážně úžasný, ale není to Ron.

Na moje 26 narozeniny mě Marek požádal o ruku na romantickém ostrůvku, na pláži - jak jsem vždycky chtěla. Rozbrečela jsem se. Přežívala jsem po jeho boku už víc než 2 roky. Vyložil si to tak, že jsem dojatá. Mám si vzít muže, kterého nemiluji? Ještě ten večer jsem se pokusila kontaktovat Rona na číslo, které mi poslal poštou asi před měsícem. Ráno mi odepsal. Odpověděl jen: ANO.

A tak jsme se vzali. Mamka byla šťastná, ale smutná zároveň. Prostě tak, jak mamky bývají... Nevěděla o Ronovi. Teda alespoň doufám, že se o něm nikdy nedozvěděla. Pro ni jsme vždycky byli, jsme a budeme jen já a Marek. Musím uznat, že svatba byla nádherná. Ráno jsem se probudila po mejdanu se svými kamarádkami a za dveřmi na mě čekaly kadeřnice, maskérka... prostě spousty lidí. Ten den jsem si chtěla užít tak, jak bych měla. Opravdu jsem si užila být krásná, alespoň pro sebe - bílé šaty, šperky, líčení, rodina. Ano, chyběl mi tam TEN vyvolený. Když jsem prošla uličkou a řekla ANO, rozbrečela jsem se. Z obecenstva se ozvalo tichounké ooo, které bylo jakoby dojaté. Usmála jsem se. Políbila jsem svého teď už manžela. Byl šťastný a zářily mu oči. Po polibku se mi zahleděl do očí a zašeptal 'Miluji tě.'. Pohladila jsem ho oběma rukama po tváři a pokynula hlavou. 

Vždycky se můžeš nechat rozvést - opakovala jsem si. Ron to tak chtěl - ta slova mě škrtila. Nezůstaneš sama, ON se o tebe postará, máš pevnou půdu pod nohama - utěšovala jsem se. Ale ON je Mark nebo Ron?

A teď tu 10 let po naší svatbě čučím do zrcadla a čekám až sem Marek dojde. Nejhorší je, že po tom všem Rona pořád miluju. Marek to možná tuší, ale nikdy bych to nepřiznala nahlas.

Dveře se pomalu pootevřely. Zahlédla jsem Markovo oko jak mě bedlivě pozoruje. A to jeho obočí se nad jeho očima vlnilo

"Jako příboj v Norsku"

Vzpomněla jsem si na Ronova slova. Říkla to takhle nějak, doufám. Lidská paměť je zvláštní. Drží si v sobě okamžiky, na kterých nikomu nezáleží, ale když o něco jde vypoví službu. Nemá pána, jedná jak se jí zlíbí. A to bolí. Bolí, když zapomínám na Rona, cítím ho v srdci, ten pocit je navždycky zaznamenaný v pamětní knize v mojí hrudi, ale mozek si nemá čím osvěžit ty malé blbůstky, které tvořily můj svět. Moje hlava nedokáže donekonečna oprašovat ty jakoby stoleté knihy. Je to tak dávno.

Chtěla jsem svatbu v kostele, když už se k tomu vracím. Ale NE s Markem. Nedokázala bych lhát i Bohu. Když už všem, jemu ne. Existuje jakási pomyslná úmluva mezi mnou, Jím a Ronem. Mlčíme. Jsme jako tři nepropustné hráze zadržující lavinu lží a lásky. Prolhaná láska. A přitom by stačilo tak málo. Aby jeho matka nebyla feťačka, abychom se nepotkali, abych se nezamovala, abych zůstala v Mexiku, aby zůstal v Norsku... Ale to se nestalo. Můžu si vyčítat jak chci co chci, ale tohle mě poznamenalo navždy. Je to jako šrám přes obličej, skyrývám ho, co to dá, doufám, že lidé okolo mě jsou dost nevšímaví a zahledění do svého odrazu v zrcadle.

Už je tady. Stojí za mnou a hřejivě mě objímá. Dívá se mi přes rameno na můj odraz v zrcadle.
"Co se děje, Chloe?" Svraštil svůj soukromý příboj. "Jsi nějaká zvláštní, zazsněná." Jak vždycky od naší svatby mimochodem, miláčku.
"Ah-hm. Ne. Jenom už je to deset let a já si přijdu jako by to bylo včera." Pousmála jsem. Zase lež. I kdyby to bylo třeba tisíc let pořád budu vypadat takhle.
"Tak to jsme dva." Políbil mě na krk a levou rukou něžně zajel do vlasů. Znám každý jeho pohyb. Vím jak reaguje na nejrozmanitější podněty. Bedlivě jsem ho těch deset let po svatbě studovala a hledala jsem věci, které ni připomínaly Rona. Bylo jich žalostně málo.

A pak jsem si řekla STAČÍ.
Teď řeknu celému světu, co se mi honí hlavou, jaké křivdy se dějou a děly. Už ani den. Zatnula jsem ruku v pěst. Začíná válka.

Zanechte komentář. Vždycky mi zvednou náladu.💖