Sexy učitel

svatba a Norsko

"Chloe..." vzdechl si Ron, když jsem mu všechno dopověděla a pohladil mě po jizvě na ruce. Zbylo po ní už jen ošklivé neopálené místo a hnusné vzpomínky.
"Nechceš si povídat o něčem hezčím? Zdála ses jako normální holka, když jsem tě poznal."
"Předevčírem."
"Ale no tak. Vždyť už je to skoro týden, zlato." Přitulil se ke mně.
"Jo na první pohled jsem jiná. A to myšlení mě vysiluje, Ronnie. Nezapomeň, že se válíme v posteli, protože máme kocovinu."
"Oh - promiň." Naoko sebou švíknul o postel a chytil se za hlavu a začal šíleně řvát. Aa bolí mě z toho hlava. Posadila a opřená o zeď jsem si vysadila jeho hlavu do klína.
"Šššš. Chloe je tady." usmála jsem se na něj. On mi úsměv oplatil, chytil mě za ruku a přejížděl po ní v malých kruzích. Taková maličkost dokáže člověku zvednout náladu. 

"Co budeme dělat?" usmála jsem se na něj svůdně.
"Hmmmmmmm... Cakeová. Na to mě moc bolí hlava."

"Hej, Scherbatski! No jak myslíš."

"Co takhle kdybych ti pověděl pohádku?" Musela jsem se zasmát.

"Fajn, ale měníme si místa."

"Nebudu sedět. Pojď si sem ke mně lehnout." vyplázl na mě jazyk. Sesunula jsem se, abych mu ležela mezi hlavou a ramenem. V podstatě na klíční kosti, ale bála jsem se, abych ho svojí těžkou (vědomostmi nabytou pozn.aut) hlavou (Vaše autorka se vrací do pozn.aut. pozn.aut. Juchúúú).  Posunula jsem se trochu blíž k jeho hrudní kosti (ano, trocha anatomie nikdy neškodí pozn.aut.) a přehodila jsem si ruku přes  jeho hrudník. On téměř současně zaječel. On byl vlastně postřelený. Zapomněla jsem na to. Připadala jsem si hodně trapně. Bála jsem se o něj.

"Chloe, to je v pohodě. Jen si lehni trochu níž."

"Rozkaz, pane." odfrkla jsem si, že na mě není naštvaný a posunula jsem se níž. Je to moje zlato.

"A - málem bych na to zapomněl."

"Na co?"

"Jenom takovou drobnost." A už lovil v nočním stolku u postele "takovou maličkost" (slovo maličkost je divný, ve skutečnosti nehledal maličkou-kost, jak to zní pozn.aut.). Za několik vteřin vytáhl malinkou červenou krabičku, ve které obvykle bývá snubní prsten. Cože? ŽÁDÁ MĚ O RUKU?? Vždycky jsem si představovala dovolenou, kde pod palmou poklekne můj vyvolený - se kterým se znám alespoň nějakou chvíli. Vím, že Ron je můj - IKdyžToZníTrapněŽeJeMůjUčitel - vyvolený a jestli někdy s někým budu chtít svatbu, tak to bude práv  on (třídní učitel pozn.aut.). Ale teď? Budu mu muset říct ne. Trochu jsem se naštvala na sebe i na něj. Na sebe, protože jsem si s ním neměla nic začít, a na něj, protože mě teď asi žádá o ruku. Čím blíž byla jeho sakra-svalnatá ruka k mému obličeji, tím víc jsem se bála své vlastní reakce (neděs se moc pozn.aut.). Ta zavřená červená krabička mě děsila. Nemělo to být jinak? Pláž a romantika... Rone, co mi to děláš.

"Tadá!!!!" Švihnutím přede mnou otevřel tu za...(kakanou pozn aut.)...krabičku. Na malinkém polštáři ležel klíč.

"Klíč k mému srdci a bytu." zařval vítězoslavně a ještě se opovážil zasmát se mému výrazu.

"Děje se něco?" Chytil mě za rameno. Po tváři mi sjela slza úlevy.
"Ty víš co... Nemůžeš mě takhle děsit, ty jeden." Šťouchla jsem ho jemně do zdravého ramena.
"Hmmm." líbal mě a při tom mi vtisk tu červenou krabičku do ruky. Najednou se odtrhl, jako by si na něco vzpomněl, a vytrhl mi krabičku z ruky.
"Máš pravdu." zašeptal centimetr od mých rtů.
"Nechám si ji na snubák." A pokračoval v líbání, červenou krabičku odložil na stolek a do ruky mi vtiskl jen klíč. Doufám, že ten budoucí snubák bude pro mě. Hahaha.

...

(doufám, že tušíte, co znamenají ty 3 tečky. Jo - začíná to na s a končí na ex! pozn.aut.)

Celé dopoledne jsme se váleli v posteli. Až v jednu chvíli se na mě Ron podíval a já věděla, že mi chce říci něco vážného. Sebral klíč ze stolku - kam jsem ho odložila, když ehmehm. Podíval se mi hluboce do očí, jako by mě měl celou přečtenou.
"Chloe...Když už jsme teď ty snoubenci...." podíval se na klíč a zpět na mě.
"Měl bych ti asi ještě něco říci." Vykulila jsem na něj oči.
"No tak teda povídej. Jako by nestačilo, že jsi byl adoptovaný vlastním dědou."
"Je mi to jasný, budeš mi muset věřit. Ostatně jako vždycky." Podrbal se na rameni nad jizvou, jako by si dodával odvahu.
"No. Takže. Chloe. Já.... řekni moje jméno pozpátku."
"Ron....Nor?" Co to má znamenat? Co tím chce říct?
"Jo. Hm. Teď to bude asi složitější. Musíš poslouchat, dobře?" Ron znatelně zbystřil a díval se nedůvěřivě kolem sebe.
"Hm, takže technicky vzato jsem norský tajný agent speciálně nasazený do České republiky..."
"Kecáš."
"Rád bych. Nejmenuju se Ron, ale všechno, co jsem ti řekl je pravda. Jen se jmenuju jinak. A jsem agent."

"Dobře, agente. Proč? Proč sakra norský agent čenichá zrovna v Čechách a zamiluje se do mě?"

"Řekl jsem ať posloucháš. Řeknu ti to úplně od začátku.

(konečně už budete vědět, proč jsem vás obtěžovala se zdlouhavou kapitolou o útěku Chloe z Mexika a Ronovou adpocí. Posaďte se, pojedeme z kopce. pozn.aut.)

"Takže, jak už víš, byl jsem adoptovaný dědou. Bylo to jen z části kvůli mé mámě, to jsem se dozvěděl až jako straší. Protože neměla peníze na drogy a já nevím co všechno, zjistila si, že norská tajná služba si vybírá agenty. Tak poslala přihlášku a ono to vyšlo, udělal jsem testy. Musel jsem opustit mámu a všechno, co jsem do té doby znal, abych mohl začít nový život. Ten děda - jak jsem ti vyprávěl, nebyl můj genetický děda, já jsem mu tak říkal..."

"Ale Rone. Proč to všechno..."

"Miláčku! Nepřerušuj a poslouchej."