Sexy učitel

Ron

Před 21ti lety - Ronův věk: 3roky

Sednul jsem si na postel a bedlivě poslouchal. Chtěl jsem být co nejméně na obtíž. Maminka se s tatínkem hodně hádají. Je mi z toho smutno, chci aby se měli rádi, tak jako mám já rád je.

Postýlka pode mnou zavrzala - na to jsem byl zvyklý. V rohu seděl Veverka - můj nejoblíbenější plyšáček. Mám ho moc rád, protože je můj jediný plyšák a já jsem jeho jediný člověk. Pevně jsem se k němu přitulil, potřeboval jsem obejmout.
"To bude dobré, pane Veverko, uvidíte." říkám mu potichounku a ukazováčkem se dotýkám jeho čumáčku, který se blýská skoro jako černý kamínek a je studený jako ten psí. Moc bych chtěl pejska. Nebo rybičku. Nebo... sestřičku, nebo brášku. Pořád jsem tak sám.
"Omlouvám se, pane, jsme dva. Dnesk to přečkáme." mluvím k němu jako na vojáka, tu hru máme nejradši oba. Ale vím, že dneska je to nějak horší. Maminka hodně křičí a tatínek hází věcmi. Slyším slova, kterým nerozumím:
Píča
Kurva
Nevěra
Vypadni
Debil
Sakra
Drogy
Maminka přede mnou takhle nemuví. To používá slova, co znám. Když je neznám tak mluví pomalu a všechno mi vysvětlí, abych si to zapamatoval. To už teď moc nedělá. Uslyšel jsem slovo kráva. To znám. Zvedám se z rozvrzané postele a jdu ke stolku, je tma a nedá se rozsvítit, nahmatám jedinou knížku, kterou mám. Je moc pěkná, jsou tam obrázky zvířátek a všechno je moc barevné. S Veverkou si občas hrajeme na knihovnu. Do mojí jediné skříně položím svou jedinou knížku, můj jediný plyšák (to je pan Veverka, víte?) si ji jde vypůjčit a pak si ji doma čteme. Nesmím se nudit, maminku to pak naštve. Musím být na maminku hodný, protože vydělává penízky, abychom mohli papat a bydlet.

V knížce jsem nalistoval stránku s krávou, byla hned první, to vím. Dělá bú, to už taky vím. Uslyšel jsem slovo KRÁVA znovu. Bylo to hodně nahlas a hrubě. Tak maminka nemluví, když mi čte o kravičce. To je milé a má hebounký hlas a já tu kravičku pak skoro vidím před sebou, jak dělá bú a pase se na louce. Jenom mlhavý obrys krávy v knížce a lroužky svítícího města za zataženými žaluziemi. Možná budeme mít kravičku, to bych pak nebyl tak moc sám. Pomáhám Veverkovi, aby lépe viděl na krávu.
"Kráva - bú." ukazuji obrázek kravičky.

Dveře do mého malého špinavého pokojíčku se rozrazily a dovnitř vtrhla maminka s taškou v ruce, hodila ji na zem.
"Pojedeš k dědovi."
"Maminko! Maminko, nebreč!"
"Já nebrečím." zabouchla dveře. Nevím, proč brečela, ale já jsem se těšil k dědovi. Je na mě moc hodný a stará se o mě moc dobře. Mám ho moc moc rád. Balení je jednoduché, vždycky beru všechno, co mám. Vezmu knížku - ještě jednou si zopakuji kráva dělá bú, abych to nezapomněl a pokládám ji na dno pak tam položím trčka a kalhoty a slipy a ponožky a na ten malinký štůsek slavnostně přidávám Veverku. Tak. Skvělé.

S velikánskou námahou zapínám tašku na zip, je to hodně těžké, když jsem ještě tak malý. Ale až budu větší, bude všechno lepší. Budu umět počítat do 5, budu si moci sám zavazovat tkaničky, budu vědět, co znamená píča a kurva, budu sám moci vydělávat penízky a, samozřejmě, bude snadné zapnout tašku.

Maminka přišla, vzala tašku a mě za ruku. Nevím, proč jedu k dědovi tak pozdě. To se dozvím, až budu větší, říká mi maminka. Říkám pa tatínkovi, ale on mi neodpoví. Byl jsem málo potichu? Přístě to bude lepší. Maminka sedí u volantu - mám rád, když auto jede. Nemám sedačku, jako ostatní děti. Maminka říká, že ji nepobřebuji, že za mě peněz z okna vyhodila už dost. Kdo hází peníze z okna a proč? Sesbíral bych je. Jednou mi z okna vypadl Veverka, to jsem nedával pozor, maminka mi ho musela přinést. Proč nepřinesla i penízky? Nerozumím tomu.

Jedeme dlouho. Bylo mi smutno, tak jsem si přeříkával, co jsem se naučil za zvířátka. Potichounku.
"Kravička - bú, koza - mé, kočička mňau, prasátko.... prasátko." Nevím jak dělá prasátko.
"Prasátko - chro, Rone. Chro. To si pamatuj."
"Děkuji, maminko."

A to už stavíme u dědečka. On nás vítá, mává, objímá mě
...
A pak už jsem maminku nikdy neviděl. A tatínka taky ne. Maminka bydlí moc daleko a tatínek v jiné zemi. Na severu. Ve Švédsku a má dcerku. Úplně malinkou.

---------------------------
Tuhle kapitolu bych ráda věnovala jednomu člověku, který mi otevřel oči a ukázal, že všechno není jak se zdá. Díky, že jsi tu pro mě byl.

Vám taky děkuji, jste moje inspirace. Čtete, likujte a komentujte dále, miluju Vás, čtenáři.