Sexy učitel

utopenec

Dýchání z úst do úst? Fuj. Nikdy jsem netušila, že je to pro "polomrtvého" takový hnus. Vyplivla jsem vodu z plic.

"Díkybohu, žiju." zamumlala jsem si vsedě pro sebe. Vkleče tu seděl Ron a plavčík a v kruhu okolo nás dav zvědavců. Ne, počkat, asi jsem v nebi - dva kluci bez trička (svalnatý NE utečenci z léčebny pro obézní psychopaty pozn.aut.). Připadala jsem si trapně, co teď? Plavčík to vzal za mě.

"Jste, ehm, v pořádku?" zeptal se mě ten plavčík. Mokré klouzavé dlaždice mě zastudily do zadku. Začaly se tady shromažďovat doslova davy.

"Jo, myslím, že jo a děkuju." poškrabala jsem se na zátylku.

"Za málo. Tak, půjdete ještě ke mě." No co na to říct. Zapřela jsem se rukama o zem, ale byla jsem asi moc slabá, a tak mi ruce podjely a já jsem skončila jak jsem začala.

"Tak já vás vezmu." Podebral mě a já jsem se ho chytla okolo krku. Blesk - osvítil mě foťák. Tisk? Cože? Znovu. Dva na jednou. Jsem nenalíčená, sakra lidi, a nese mě cizí sexy chlap... aha.... přesně to lidi zajímá. Nejsem slavná! Určitě tu někde pobíhá Lidsay Lohan nebo Iveta Bartošová (v tisku nikdy neumřela, dočtete se o ní i teď spoustu exkluzivních novinek a rozhovorů pozn.aut.) nebo třeba nějaká modelka, které "omylem" spadnou plavky. Plavčík se otočil k největší skupince fotografů.

"Nefotit, prosím." Zakryl nejakčnějšímu z nich objektiv.

"Prosím." přidala jsem se. Kde se ti fotografové berou? Někteří nebyli, samozřejmě, zaměstnáni u nějakých novin, ale pochybuji, že by si to nechali pro sebe. Plavčík s Ronem v závěsu mašíroval směrem k plavčické budce, která sloužila zároveň i jako bezplatná půjčovna pomůcek a hraček do vody. Měla jsem chvíli čas přemýšlet. Proč mě Ron nechal tak dlouho pod vodou? Byl to záměr nebo prostě zapomněl, že někteří (všichni pozn.aut.) lidé nemají žábry a nevydrží tak dlouho pod vodou jako on.

"Počkám před vchodem." houkl na mě Ron mezi růžovým nafukovacím slonem a obří fialovou želvou.

"OK." Místnost byla trochu stísněná. Dovnitř pronikalo trochu světla z malinkého okénka naproti dveřím a trochu většího vedle vchodu, kde jsem viděla popocházet Rona. Proč to udělal? Nemohla jsem tu myšlenku dostat z hlavy. Plavčík - podle cedulky rozpisů služeb ty je Mark - mě položil na tvrdé lůžko a z bordelu okolo (nebyl to ledajaký bordel - byl to bordel sterilních věcí pozn.aut.) vykročil směrem k počítači, který byl v podstatě kolmým pokračováním lehátka. Zírala jsem do stropu. V místnosti bylo dusno, žádná klimatizace. Po zemi a na zdích byly bez ladu a skladu poházené či pověšené obvazy a další záchranářské pomůcky.

"Co to píšete, ehm, Marku?" zeptala jsem se nesměle.

"Zprávu..." odmlčel se, něco napsal. "Že..." něco napsal "Žijete..." rázně stiskl Enter "Chloe." A prudce se otočil na židli.

"Odkud. Víte. Jak. Se. Jmenuji?" schválně jsem dělala pauzy mezi slovy jako on. Zahučela tiskárna. Jehličková (pokud jste se o tom neučili ve škole, tak kategorie 18- pravděpodobně netuší o co se jedná. Je to starý hlučný typ tiskárny, kvalita asi taková, jako kdyby Da Vinci kreslil Monu Lisu černou fixou pomocí puntíků pozn.aut.).

"Pan Scherbatski vás tak oslovoval, když jsem se vás snažil oživovat. To on vás vytáhl, když jste skočila do vody a začala se topit. Vzpomínáte si?" Mám Markovi říct pravdu, nebo lhát Ronův příběh?

"Ummm. Pamatuji si to jinak..." Nadzvedl jedno obočí. Ani Ron nemá tak sexy obočí. Kdybych nechodila s Ronem, chodila bych s Markovým obočím.

"Chcete mi říci, že.."

"Že buď mám ztrátu paměti, nebo vám Ron kecal. Jo! Pamatuju si, jak jsme blbli ve vodě, a.." vyschlo mi v ústech, když jsem to měla říct."..a zůstali jsme pod vodou moc dlouho, já už jsem to nevydržela. Myslím...tak si to pamatuji. Co se dělo potom?"

"Já jsem viděl, jak někdo vytahuje bezvládné tělo z bazénu ven na dlaždičky, tak jsem přiběhl začal resuscitovat. Zbytek znáte."

"Nechápu, proč by říkal něco jiného." Výrazně jsem gestikulovala a Mark pokrčil ramena. Posadila jsem se a doufala, že už konečně vstanu. Podařilo se mi to a s maým zavrávoráním jsem konečně stála na svých nohou.

"Doufám, že to spolu vyřešíte. Postavil se přede mě a chytl mě za ramena. Měla jsem skloněnou hlavu a viděla jsem maximálně tričko, o kterém jsem ani nevěděla, kdy si ho nasadil. Začala jsem si v jeho poloobjetí třít pravačkou předloktí. Vzhlédla jsem. Měl obličej mučeného štěněte. Sklonil se ke mě a políbil mě na pusu. Jemně, jako kdyby se mě jen dotkl. Chtěla jsem uhnout, ale chytil mou hlavu do dlaní a pokračoval. Co Ron? Néé. Vzepřela jsem se jak jen to šlo, odtáhla jsem se a natlačila jsem se na lehátko, prosím, ne. Rukama jsem ho tlačila do hrudníku, ale byl mnohem silnější. Kopla jsem ho do nohy a kousla do jazyka - což ho polekalo a já mohla zakřičet - "Roneeeeeeeee!" Kde ten chlap vězí? Mark mi vlepil takovou facku, až se mi zatajil dech a spusily slzy. Ron vtrhl do dveří. Podíval se na mě, jak se choulím u země a držím si tvář, pak vzhlédl k tomu parchantovi Markovi, chytil ho za límec od červeného záchranářského trička a smýkl s ním o podlahu a zařvat:

"Ty debile, máš zachraňovat!"

Mark teď ležel na zemi a Ron mu seděl obkročmo na hrudníku. Přestože byl Ron ve výhodnější pozici, Mark ho ztěžka otáčel. Vložila jsem se do toho a řvala na ně ať toho nechají, že se to dá zvládnout bez násilí, že to za rvačku nestojí a ať nikdo nepřijde k úrazu. Mark ještě vlepil Ronovi pěstí, odplivnul si a když viděl, že Ron se přestal bránit, vstal a sedl si na svou židli u počítače.

"Debil." vyprsknu Ron i Mark vzájemně. Obhlédla jsem zranění. Ron měl od poslední řachy rudou tvář v oblasti levé lícní kosti a tekla mu krev z nosu, ale v pořádku se zvedl. Mark byl červený vztekem a žádné horší známky poranění jsem nenašla. Z mrazáku, který byl pod pracovním stolem jsem vytáhla dva ledové balíčky a na skříňce byla položená hromádka sterilního krytí. Usadila jsem Rona na nějakou židli tak, abych při ošetřování jsem stála k Markovi zády. Ron z úst vypravil hnusnou poznámku o tom, že ani neošetří malé zranění a Mark díkybohu jen mávl rukou. Nechtěl se opět pustit do bitky. Ron mě vzal kolem boků a vzhlížel ke mě ze židle. Přes kus látky - posloužily mi trojúhelníky, původně určené na zlomeniny rukou a pod. - jsem mu chladila tvář. Jen nerad slyšel, že mě musí jednou rukou pustit, abych mohla pokračovat v ošetřování. Sterilní krytí jsem rozbalila bez rukavic (čímž úplně zničila sterilnost pozn.aut.). Nepřikládám to na nějakou otevřenou ránu, nemusí to být sterilní (použila to jako kapesník pozn.aut.). Byl trochu nesvůj a pořád mě pozoroval. Věděla jsem, že mám jeho stoprocentní důvěru.

"Předkloň si hlavu."

Položila jsem mu led na zátylek a chvilku ho tam držela. Pak jsem si klekla, ukazováčkem lehce nadzvedla jeho bradu a otřela jsem malinkou kapku krve, která mu ulpěla na nose do sterilního krytí. Políbil mě na čelo, ale drcnul mě do spánku ledem.

"Promiň." zasmál se, ale úsměv mu z tváře hned zmizel, když zaostřil na Marka, který pořád ublíženě seděl na lůžku.

"Ale teď mi vysvětli, co se tu ksakru dělo." mluvil něžně, jen ksakru byo mířené na debila Marka.

"On - se chtěl líbat. A říkal, že jsem do vody spadla."

"Tys jí lhal a ještě... co by se stalo, kdybych tu nebyl?" Prudce vstal já také, ale jen aby to nevypadalo, ehm, divně a taky abych mu řekla: "Musíš sedět." Částečně kvůli poraněnému nosu a zčásti kvůli možnosti druhé rvačky.

"Já... Myslel, že jí sbalím a že vy spolu nejste...." Moc nevěděl, co se mu dere z úst a vypadal zaskočeně, netušil, že jsme k sobě natolik upřímní.

"Chloe?! Jdeme." Hodil led a sterilní krytí na podlahu u Marka a vykráčel se mnou za ruku ze dveří.