Write me! (please)

#5 vzpomínky

-Když sem sms rozklikla málem jsem omdlela.

Byla tam moje fotka z klubu a u toho text: "moc ti to slušelo, i když hezčí by si byla v kaluži krve pusinko :*"

Celou noc jsem nemohla spát a jen přemýšlela nad tou sms.
Posadila jsem se a chtěla odepsat jenže to bylo skryté číslo, takže jsem nemohla. Měla jsem najednou tolik kolujícich otázek v hlavě na které jsem neznala odpověď. Už jsem ten nápor nevydržela vzala jsem si na sebe mikinu a sešla dolů u dveří jsem si vzala boty a vyšla ven na zahradu. Nebyla zima, ale ani teplo, jen tak jsem se procházela po temné zahradě a vzpomínala na staré časy.

Jak mne milovali maminka s tatínkem vždy mi pomohli a vždy mě chránily. Pamatuju si jak mi maminka s tatínkem chodili každý večer číst pohádky, které vždy končily šťastně milovala jsem tu větu "a žili spolu šťastně až do smrti", pamatuju si jak jsme to na konci všichni, maminka tatínek a já říkali. Občas bych chtěla být v pohádce jen kvůli té větě. Pamatuji si na ten den kdy rodiče jeli pro brášku, protože rodičům zavolal že ho někdo zmlátil a pak už jen zvonek jak zvoní, já otevírám dveře a pak vchází policie a bere mě pryč z domu. Policajt říkal cestou do nemocnice jeden vtip za druhým strašně jsem se smála, ale když jsme vešli do nemocnice a já jsem viděla rodiče jak tam leží nezmohla jsem se na slovo, všichni říkali že budou v pořádku že měli jen lehkou nehodu. No a pak v jiném pokoji kde jsem viděla ležet brášku v obvazech s modřinami, byl to pro mě šok, netušila jsem co se kolem mě děje dva týdny jsem nemluvila nic nejedla, ale ani nebrečela, jen jsem seděla v nemocnici na židli s neutrálním výrazem a koukala na jedno místo na stěně. Nikdo mě naštěstí nenutil nikam jít jen vedle mě vždy musela sedět nějaká sestřička. Když se po dvou týdnech maminka probrala tak jsem byla hodně šťastná pořád mi říkala, že vše dopadne dobře a spolu jsem opakovaly tu větu "a žili spolu šťastně až do smrti", jednoho dne v nemocnici vypadl proud a.. No a maminka byla napojená na přístroje, takže ten den oba s tatínkem odešli do lepšího světa, takhle mi to vysvětlil doktor. Pamatuju si jak sem mu říkala že chci za nimi do toho lepšího světa...

Po tom jsem musela bydlet jen sama s bráškou naštěstí už mu bylo 19, nechal vysokou a šel pracovat, aby nás uživil. Skoro rok se ani neusmál a pořád říkal, že to byla jeho vina a pořád se mi omlouval. No a když se mu ten úsměv po roku a něco vrátil, bylo to moje oblíbené období měl, nádhernou přítelkyni v práci byl povýšen vše mu klapalo dokonce mě brali jako vlastní dítě a ona u nás i bydlela. Potom bohužel musela jeho přítelkyně kvůli studiu odjet na rok, každý den jsme s ní skypovali, ale pak přišel týden kdy se mnou brácha vůbec nemluvil a byl smutný a po týdnu jsem ho našla v napuštěné vaně přivázaného hlavou ke dnu. Všichni říkali že to byla sebevražda, ale já vím že on by mě tu nikdy samotnou nenechal, ale mně nikdo nevěřil.

*

Fuj to jsou hnusný vzpomínky, už mi začala být zima tak jsem se vrátila domů a šla si lehnout a poté i jsem usla.