Write me! (please)

#10 setkání

-Rozloučila jsem se s Kate mamkou a šla do cukrárny za Charliem.

Když sem byla před cukrárnou tak se vše zdálo být v pořádku. Přez okna jsem viděla, že je jako vždy plná lidí. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla a poté sáhla na kliku, otevřela dveře a vešla do vnitř. Musela jsem se zastavit, protože sem vlastně ani nevěděla jak ten Charlie vypadá, na facebooku totiž neměl žádnou profilovku.

Když sem se ohlédla tak jeden kluk na mně mával tak sem se rozešla k němu a zeptala se "Charlie?" "Ano to jsem já" odpověděl se smíchem. Sedla jsem si na proti němu a hned začala chrlit otázky. "Počkej, počkej, mohli by sme začít konverzaci i jinak třeba ahoj jak se máš já sem Charlie" a podal mi ruku. Bylo to trochu trapné ani jsem ho nepozdravila upss. "Mm jo promiň ahoj, mám se dobře a ty? Mimochodem jmenuju se Jessica, ale říjen mi Jess".

"Já se mám úžasně, a těší mně Jessico"

"Neříkej mi Jessica"

"Jessica je lepší"

"Prostě mi říkej Jess jasný"
Procedila jsem naštvaně skrz zuby. Nesnáším, když mi někdo říká jessica, protože tak mi říkala maminka, tatínek a bráška tehdy jsem to milovala, ale teď, když mi to někdo řekne to píchne u srdce a vyvolá miliony vzpomínek. Proto teď chci, aby mi všichni říkali jen Jess.

"Dobře no promiň Jess. Proč ti to tak vadí?"

"To není tvoje věc."

"Dobře, ale nemusíš být tak naštvaná"

"Promiň, ale .."
Už sem mu chtěla říct proč to nemám ráda, ale pak jsem si to rozmyslela. Proč bych mu měla něco říkat vždyť ho ani neznám.
".. jen se o tom teď nechci bavit"

"A o čem se teda chceš bavit?"
Zeptal se a nadzvedl obočí.

"No.."
Nestihla jsem doříct, protože k nám přišla číšnice a zeptala se co si dáme. Oba jsem si objednali a ona odešla. Nemohla jsem si nevšimnout jaké na něho házela pohledy. Až teď sem si začala všímat že je vlastně až moc krásný a má pěkně vypracované tělo.

Když sem se probrala z mých myšlenek tak už sme měli jídlo na stole, ale když sem se otočila kolem sebe nikdo tu už nebyl. Začala sem se bát.

"Kde jsou všichni" zeptala jsem se.
"Odešli." jednoduše odpověděl.
"Proč?" znovu jsem se zeptala.
"Jsi tak otravná s těma otazkama pořád." Řekl.
Na sucho jsem polkla, ale zajímalo mně co jak a proč ví o mě rodině, takže moje zvědavost byla větší než strach no a věděla jsem, že jestli chci umřít tak momentálně jen s tou odpovědí, proto jsem se ho hned zeptala.

"Jak víš to o mé rodině?"

Chci se omluvit, že ta část nevyšla včas jak sem slibovala měla jsem ji napsanou, ale my pak odjeli na dovolenou na ty prázdniny no a já si mobil nechala doma :(( Opravdu se omlouvám, nebylo to naschvál, já si ten mobil dala do kabelky no a když sem byla v autě tak už tam nebyl. Brácha se pak přiznal, že mi ho doma vyndal, abych na něm aspoň chvíli nebyla... Jo chtěla sem ho zabít.. No prostě se chci mooc omluvit, snad pochopíte :((