Write me! (please)

#20

- Čekala jsem na té větvi na ně tak dlouho až jsem na ni z toho usla.

Začala mi být zima, tak jsem se chtěla natáhnout pro peřinu, a proto jsem začala hmatat rukama vedle sebe, ale jediný co jsem cítila byla kůra? Jako vážně?

To mně donutilo otevřít líně jedno oko. Jakmile jsem ho otevřela, tak jsem se prudce posadila a už byla vzhůru. Byla jsem v tom lese na stromě nad tou chatkou a byla tma a ještě k tomu ukrutná zima.

"Sakra"

Zanadávala jsem, jak jsem tu mohla usnout?!

Nikdo tu nebyl, ale v té chatce se svítilo. Bylo to slabé světlo, asi svíčky.

Začalo mně to lákat a tak jsem se rozhodla, že z toho stromu slezu a půjdu se tam podívat.

Ze stromu jsem slezla bez problémů, i když na té zemi jsem se cítila ohrožená, ale byla jsem dost zvědavá, takže teď mně ten strach a ospalost nezajímali.

Rozešla jsem se pomalu a hlavně potichu směrem k chatce.

Když jsem došla k oknu od kud se svítilo tak jsem se ještě rozhlédla kolem jestli mně někdo nepozoruje.

Když se zdálo vše být v pořádku rozhodla jsem se nakouknout dovnitř.

Neviděla jsem celou místnost jen dva chlapy sedící u stolu.

Seděli tam na židlích dva chlapi, kteří však byli otočení ke mně zády. Před nimi byl stůl na kterém byla v takové lucerničce svíčka.

Celkově ten nábytek vypadal dost staře, jakoby se měl každou chvíli rozpadnout.

Ale ti chlapi co tam seděli. Ten v levo to byl na sto procent ten Zayn, černovlasý s tmavou pletí. A ten co seděl na pravo byl brunet. Neviděla jsem jim do obličejů, ale to mi nevadilo.

Jediný co se mi na tom ani trošku nelíbilo bylo to, že jsem tam nikde neviděla Kate.

Najednou jsem uslyšela strašnou ránu. Hrozně jsem se lekla. A ti chlapi se hned otočili směrem k oknu, kde jsem stála já.

Já ale naštěstí od toho leknutí uskočila stranou. Takže jsem jen doufala, že mě neviděli.

Ta strašná rána vycházela od hřbitova. Jakoby někdo mlátil kladivem do toho železného oplocení.

Bála jsem se natolik, že jsem byla jen schopna stát na místě a zády se opírat do té chatky.

Ani prstem jsem se neodvážila pohnout.

Najednou se otevřeli dveře chatky které byli díky bohu za rohem, takže mně nemohli vidět.

Z chatky vyběhli oba dva ti chlapi a rovnou běželi směrem k hřbitovu.

Já nevěděla co dělat. Byla mi hrozná zima a taky jsem byla strašně unavená.

V tu chvíli mně napadlo něco strašného, čeho nejspíše budu pak litovat, ale já to udělala.

Rychle jsem vběhla do té chatky a začala hledat místo, kam bych se mohla schovat.

V místosti byl jen ten stůl s židlemi, pak jedna zaprášená pohovka a skříň.

Nebylo tam žádné místo, kde bych se mohla schovat.

Rozhodla jsem se, že od tud vypadnu a půjdu zpět na strom, kde zaspím tu tmu a ráno až bude světlo, tak se vypravím zpět domů.

V momentě když už jsem byla u dveří a chtěla odejít, jsem je ale bohužel zahlédla, jak se vracejí a zandavají si pistole za opasky.

V ten moment jsem strašně zpanikařila a nevěděla co dál.

Rozběhla jsem se ke skříni rychle jí otevřela s nadějí, že by tam snad mohlo být místo pro mně.

Ve skříni byl skoro samý alkohol a byli tam úzké police, ale ta úplně spodní vypadala nadějně.

Rychle jsem se skrčila sedla si tam a smotala celé tělo do klubíčka, pak už jen za sebou zavřela dveře skříně a slyšela jejich přicházející kroky.

V hlavě mi teď kolovalo tolik otázek jako například 'co se mnou teď bude?' a podobně.

A já si pořád musela vyčítat Proč jsem musela lézt do domu vrahů? z toho se mi chtělo brečet. Věděla jsem, že mně tu určitě najdou.