Write me! (please)

#25 Strach

- Tvůj život visí na vlásku...

Tuto větu jsem si musela číst pořád dokola. Pořád jsem jezdila očima jen po tomto řádku.

Když jsem najednou uslyšela, jak se zavřeli dolní dveře.

Hned jsem zaklapla deník položila ho na zem a postavila se na nohy.

Zase jsem se začala bát.

Vyšla jsem z koupelny a podívala se na postel, ale Kate tam nebyla.

Sakra, hned se mi v mozku začali sehrávat ty nejhorší scénáře.

"Kate?"

Zařvala jsem přes dům, ale nic.

Stálá jsem mezi dveřmi a koukala na prázdnou postel. Bála jsem se. Zase. Zase tu byl ten hrozný strach, co mě doprovází již několik týdnů. Už několik týdnů sama uvažuji nad tím, jestli je lepší přežívat ve strachu, nebo nežít.

Asi bych si ten pro mě bezvýznamný život vzala, ale vím, že Kate tu samotnou nechat nemohu.

Zavřela jsem oči a začala si skládat myšlenky. Mám jediné štěstí, že jsem teď alespoň trošku odpočatá, jinak bych se tu nervově zhroutila.

Někde musí být nějaké vysvětlení toho všeho. A já ho musím najít.

Rychle jsem si vzala nějaké praktické oblečení od Kate. Štěstí, že máme stejnou velikost.

Pak si do kabelky dala pistoli a šla ke dveřím.

Ve vchodových dveřích byl zapíchnut nůž s papírkem, na kterém bylo krví napsáno: Dny se krátí.

Hned se mi nahnala husí kůže. Měla jsem takový pocit, že v domě nejsem sama.

A to mě děsilo, rychle jsem vzala za kliku, ale bylo zamčeno. Sakra. Začala jsem panikařit.

Cítila jsem, že v domě nejsem sama. Rychle jsem otevřela okno a vyskočila z domu ven a hned za mnou nůž, který se naštěstí netrefil.

Rychle jsem vzala nohy na ramena a utíkala, jak rychle jsem jen mohla.

Už jsem nechtěla do lesa, nechtěla jsem nikam kde nejsou lidi. Chtěla jsem se zase, alespoň chvíli cítit v bezpečí. Chtěla jsem maminku, tatínka, bráchu.

Chtěla jsem zpět ty krásné časy. Ale vím, že minulost nejde změnit. Nechápu, jak někdo může být, tak krutý a zničit někomu, jeho život.

Při běhu se mi začali drát slzy do očí a moje vidění se začalo rozmazávat.

Ještě nejsem připravená, ještě ne. Nedokážu zvládnout ten nátlak strachu.

Celý svět se mi začal točit před rozmazanýma očima a já jen doufala, že je to poslední pohled na tento nespravedlivý svět.

Pak jsem spadla a kupodivu ani necítila bolest. A pak nic, jen obrys dobíhající mě postavy a černo.

Další část je tu, tak co jak se Vám líbí a co si o tom myslíte?

Doufám, že tento příběh už během prázdnin dokončím, takže by snad mohli části vycházet častěji.

Bude někdo na wattpadu i během prázdnin, nebo budete užívat bez něj? :D