Write me! (please)

#23

-Už jsem slyšela jak vchází na hřbitov a jak se jejich kroky blíží. A sakra.

Sedím za náhrobkem jednoho z hrobu a celá se strachy klepu.

Pak slyším jak posouvají víko asi toho 'hrobu', kde je Kate opatrně se tam podívám a je to tak.

"Co to tu kurva děláš?"

Zařval na Kate jeden z nich.

"N-nic"

Vykoktala.

Chudák je mi jí, tak líto nikdy jsem jí takhle zhroucenou neviděla.

Mohla bych ji přirovnat k růži. Dřív byla krásná, rozkvetlá, silná a celá posetá ostny a pěkně sytě rudá růže.

A teď je slabá, už ohnutá květem k zemi, který je suchý a jen by jste na něj sáhli tak se rozdrobí na kousky a spadne. A to nechci dopustit.

Opatrně jsem se tam znovu podívala a viděla toho chlapa, jak se napřahuje, aby Kate udeřil.

Nebyla jsem si jistá co právě teď chci dělat, ale jediné co jsem nechtěla bylo, aby ten zvadlý květ opustil život. Neboli, aby Kate kvůli mně trpěla, nebo dokonce i zemřela.

Rychle jsem se zvedla a zařvala

"Nechte ji bejt, nic vám neudělala."

Oba se na mně hned otočili a zřejmě podle hluku i vystřelili, ale já se nějakým způobem stihla sehnout a schovat se za náhrobek.

"Rychle běž!"

Slyšela jsem Kate hlas.

Na nic jsem nečekala a vzala nohy na ramena, ještě jsem slyšela pár výstřelů mířících na mně.

Nevím proč jsem ji tam nechala, ale nebylo mi úplně dobře a strašně mně bolelo rameno.

Když jsem se ohlédla oba muži leželi na zemi asi protože, když se za mnou chtěli rozeběhnout, tak je Kate chytila za nohy.

Trošku jsem se tomu zasmála, ale hned jsem litovala, protože mě rameno díky tomu jak jsem se zasmála strašně zabolelo. A já se za něj instinktivně chytila.

O můj bože. Teče mi z něj krev. Oni mně postřelili. V tu chvíli jsem si začala uvědomovat tu strašnou bolest, která mně v mém běhu brzdila.

Měla jsem štěstí, že už bylo asi ráno a bylo aspoň trošku světlo.

Běžela jsem kam mně nohy vedli a pořád se držela za to rameno ze kterého teklo neskutečně mnoho krve až se mi z toho dělalo špatně.

Najednou jsem do něčeho narazila to se pak zhouplo a jak se to pak vracelo zpátky mým směrem, tak mně to zhodilo na zem.

O můj bože. Byl to člověk. Oběšený člověk, který byl povešen za větvi stromu.

Chvíli jsem jen tak seděla na zemi z toho jak mně ta rána shodila a mráz mi běhal po zádech, tak neskutečně jsem se bála.

Myselal jsem, že po tomhle zážitku skončím na psychyně a nikdy se z toho nevzpamatuji, ale z mého šoku mně probudilo praskání větví. Což znamenalo jediné, že tu nejsem sama.